Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Asertivní advokacie

Psát do Bulletinu advokacie o advokátním vzdělávání je jako nosit sovy do Atén nebo vodu do řek. Všichni advokáti i koncipienti ho čtou, a kdo chce poskytovat právní pomoc kvalitně, stejně si po večerech listuje úzetky a klopotně se snaží neztratit kontakt s rychle se měnícím právem své specializace. Jenomže vedle právních a advokátních znalostí a dovedností existuje ještě jiná dimenze.

Unie rodinných advokátů vznikla v lednu 2018, brzy tedy oslaví své třetí narozeniny. Od počátku věnovala vzdělávání většinu své pozornosti, leč velmi brzy si uvědomila, že největší nedostatky musí dohnat právě v oné třetí dimenzi. Tak jsme se dostali až k asertivitě, kterou nás učí osvojit si psycholog PhDr. Oswald Schorm. Možná vás napadne – kdo jiný než advokáti ovládá asertivitu? Odpověď ale není vůbec jednoduchá. Advokacie je pomáhající profese a jako taková přitahuje zvláštně nastavené jedince, podobně jako medicína, sociální práce nebo pedagogika. Lidé, kteří chtějí jiným pomáhat, mají problém s odmítáním jiných, obtížně dokáží nastavovat hranice. Odmítnout klienta se rovná smrtelnému hříchu. Advokát zkroušen sedí v kanceláři a s hlavou v dlaních přemýšlí, zda se neunáhlil a jak to klient zvládne bez jeho pomoci.

Nastavování hranic je ovšem celoživotní perná práce, které se většina advokátů klopotně musí učit. V první fázi jsme schopni si za klienta lehnout pod vlak a nastavit vlastní tělo, aby on sám nepřišel k úhoně. Posléze advokát v nejlepším věku zjistí, že klienti, za které se pral nejvíce, si jeho nasazení váží mnohem méně, než by se slušelo a patřilo. Objeví také, že mezi klienty se najdou zruční manipulátoři, kteří ho obalamutí tu slzami, tu přehráváním vlastního neštěstí, ba dokonce i vydíráním („Kdo jiný než vy, pane doktore…!“). Advokát bývá bytostí, již lidské neštěstí nenechá chladnou, proto rád kvůli klientovi oželí oběd, ukrojí čas vyhrazený spánku, pracuje o víkendu a v době své dovolené, o kauze přemýšlí na tenise či golfu a problémy klientů si s sebou nosí jako virtuální břemeno všude, kudy chodí.

Slýcháme to od kolegů ze všech stran. Jak je máme odmítnout, když je jim ouvej? Jak jim říct, že čas není natahovací a práci je možno věnovat jen 8 – 10 – 12 – 16 hodin denně? Jenomže kvalitní právní pomoc neposkytne advokát nervózní a nevyspalý, hladový a žíznivý, s kolabujícím soukromým životem a odcházejícím zdravím. Ale nejen proto je třeba občas říci klientovi jasné NE. Kolegové, kteří se to nenaučí, se dříve či později dostanou kvůli klientovi do pekelné šlamastyky, kárného řízení a občas i před trestní soud a do vězení.

Příběhy klientů se nás často emocionálně dotknou, ale odstup a střízlivé vyhodnocení reality je v právní branži žádoucí mnohem víc. Po odmítnutí máme někdy pocit viny. I to je třeba si přiznat a rozebrat, uvědomit si, jaké emoce a potřeby v nás jsou za ten pocit odpovědné. Pochopitelně že mnohem lehčí to mají sociopaté. Ti od kolébky dokáží všem kolem sebe říkat ne, jako když bičem mrská, a žádný pocit viny je netrápí, neboť problém spatřují vždycky u ostatních. Ale netřeba smutnit. Být advokátem je pracovní role, která se dá časem naučit.

Podobným neuralgickým bodem advokacie je schopnost unést klientovu prohru. Čas od času se to každému z nás stane, ale než plakat, kolabovat, smutnit a probdít několik následujících nocí, je lepší osvojit si jiný přístup k věci: snažili jsme se, udělali jsme vše, co bylo v našich silách. Možná s prohrou získáme i poučení do budoucích časů. Ne, neděláme chyby, ale sbíráme zkušenosti. Každým prohraným sporem se učíme.

Minulost přece nijak nezměníme. Na místě je sednout si s klientem a rozebrat s ním, jak soud rozhodl a proč. Pomoci i jemu prohru přijmout a jít dál. Možná to není prohra definitivní. Výborným nástrojem ke zvládnutí klientovy prohry je supervize, což je technika, o níž si řekneme něco zase příště. Naše práce je plná emocí, proto každý advokát potřebuje ventil, jímž může být právě supervize, relaxace, sport, jiná aktivita, jež mu dovolí se odreagovat a odpočinout.

Další podrobnosti o činnosti Unie rodinných advokátů, stanovy, přihlášky a kompletní seznam členů najdete na webových stránkách naší unie (www.uracr.cz).

Psáno pro Bulletin advokacie (č. 10/2020). JUDr. Daniela Kovářová

5. 11. 2020

Soud není správné místo pro řešení rozpadu rodiny a advokát není rodinný poradce

Advokátka Mgr. Komedová Pavlína, LL.M., a psycholožka Mgr. Halfarová Kateřina, LL.M., nabídly Unii rodinných advokátů k uveřejnění článek nazvaný Soud není správní místo pro řešení rozpadu rodiny a advokát není výchovný poradce. Zajímavý pohled na partnerské spory najdete v příloze.

Přílohy:
Advokát_není_rodinný_poradce_.pdf

11. 10. 2020

Chtějí rodiče skutečně střídavou či vlastní výlučnou péči

Hitem opatrovnických sporů v péči o děti je střídavá péče. Ústavním soudem je považována za nejlepší a jedinou vhodnou., pokud rodiče opravdu nejsou omezeni nějakou významnou neschopností či vadou osobnosti.

V této úvaze se nechci zabývat otázkou vhodnosti toho kterého uspořádání péče, ale tomu, proč se vlastně rodiče tak urputně buď své vlastní výlučné, anebo, když už není zbytí, tak střídavé péče vůbec domáhají. Této otázce se podle mého názoru nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost – alespoň v těch stovkách znaleckých posudků na děti a rodiče, které mi prošly rukama v rámci zastupování v opatrovnických sporech, jsem se s ní nikdy nesetkala. Psychologům beznadějně unikl, stejně jako OSPODu či UMPODu, tedy kolizním opatrovníkům dětí. Přitom právě v odpovědi na tuto nepoloženou otázku může být zakleta odpověď na skutečný motiv rodičů (prosím, zapomeňte na chvíli na klišé o „nejlepším zájmu dítěte“) a tím pádem i řešení problému.

Prvním problémem je, že oba rodiče velmi často zaměňují právní pojmy s faktickým uspořádáním skutečné péče. Zejména otcové bývají přesvědčeni, že pouze „padesát na padesát“ mu zajistí to, že si s dětmi udrží VZTAH. Protože o co jiného než o VZTAH při určení péče jde? Opět další otázka, která nebyla nikdy položena. Jde o zachování VZTAHU: a to jak rodiče k dítěti, tak dítěte k rodiči. Tane mi na mysli jeden můj (stále probíhající) případ, kdy soud dospěl k názoru, že dětem hrozí odcizení od otce a aby k tomu nedošlo, svěřil mu je do péče. Výsledkem toho ovšem bylo úplné a naprosté odcizení dětí matce, se kterou se po roce a půl „soudního rozhodnutí, vedeného záměrem, aby se děti neodcizily otci“, děti nechtějí vidět, v podstatě ji nenávidí a naprosto ji vytěsnily ze svého života. Soudu gratulujeme a do Berouna posíláme klíčenku…

Jistěže je známo, že v případě, kdy se dítě stýká s jedním z rodičů méně než 33% celkového času, dojde takřka vždy nutně a zákonitě k narušení vztahu k rodiči, se kterým se dítě vidí takto podstatně méně, avšak v případech, na které se nyní snažím poukázat, nejde o takto nevyrovnanou péči. Jde o rozdíl na příklad 2 dnů ze 14, tedy 5 ku devíti, ba dokonce i šest ku osmi. Rodiče se dožadují úpravy „napůl“ bez ohledu i na organizační těžkosti, způsobené dětem. Je otázka, zda tyto organizační těžkosti, omezování dětí v jejich aktivitách (jojo, já vím, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že styk s rodiči má vždy přednost před kroužky, nicméně, mohli by to p.t. soudci jít říci na příklad čtrnáctiletému mladému muži, který poctivě trénoval na zápasy a teď na něj nemůže jet, protože maminka/tatínek chtějí s ním být? Přeji pánům soudcům mnoho úspěchů a na ty klíčenky bych si měla asi pořídit nějakou manufakturu). Přirovnání požadavků rodičů, přejících si péči „napůl“ ke známé Šalamounově volbě se přímo nabízí a z rodičů pak jsou to často OBA, kdo by raději dítě rozsekli, než je měl celé ten druhý…

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co může být důvodem tak vyhraněného postoje rodičů, urputně trvajících na vlastní péči a následně svádějících urputný boj o každou hodinu, která by snad nebyla „napůl“. Dospěla jsem k přesvědčení, že rodičům – tedy nikoliv jim společně, ale každému zvlášť – nejde v soudním rozhodnutí jen o právní formu péče, jako spíše o dosažení o manifestace sociálního statusu, kterou představuje ten či onen druh soudního rozhodnutí.

Na straně matky je ne-svěření dětí do péče vnímáno jako sociální stigma, které matku zásadním způsobem degraduje a působí jí takřka neřešitelné problémy v jejím sociálním okolí. (Za skutečnou líheň těchto sociálně ostrakizujících přístupů vůči matkám, které nemají děti ve své výlučné péči, považuji zejména mzdové účtárny firem, pravidelně obsazené staršími ženami. Pokud matka nebere přídavky na děti a nemá děti ve své péči, na základě informací, které „uniknou“ z mzdové účtárny se její sociální status v zaměstnání velmi rychle horší, což se může projevit i na výši na příklad osobního finančního ohodnocení.) Ano – je to nespravedlivé a svým způsobem nepochopitelné, ale odebrání dětí z péče matky je pro matku sociálně velmi nebezpečné. Bohužel, toto vnímání postavení matky společností se mění jen velmi pomalu a je akceptováno zejména u žen, které jsou na pozici „vyššího managementu“. Tam naopak v průběhu let shledávám stále větší a větší otevřenost ke střídavé péči. Začalo to již před řadou let skřípěním mateřských zubů ve smyslu „ať si to ten hajzl s těma panchartama taky užije“, ovšem nyní, jak se ženy dostávají do vyšších manažerských pozic, začínají otevřeně přiznávat, že kdyby neměly děti ve střídavé péči s jejich otcem, nikdy by takové pozice nedosáhly. Velmi obvyklý je u žen ve středním a vyšším manažementu nebo u žen – podnikatelek model, kdy v týdnu, kdy mají dítko ve své péči, mají významně zkrácenou pracovní dobu – na příklad od devíti do dvou či do tří a v následujícím týdnu jsou v práci 12 a více hodin denně. To jim umožňuje dosáhnout podstatně lepšího finančního ohodnocení a kariérního růstu, to na straně jedné, na straně druhé pak toto uspořádání vede ke zkvalitňování času, který mohou opravdu intenzivně a aktivně prožít se svými dětmi. Střídavou péči je proto možno charakterizovat jako emancipační nástroj žen. Avšak, nutno znovu zdůraznit, tento model zatím nachází větší rozšíření pouze ve vyšších příjmových kategoriích, bohužel obecně přijímaným vzorcem výchovy dětí se stále nestává.

Na straně otců pak nezískání dětí do střídavé či dokonce výlučné péče je bráno jako důkaz prohry, což zcela odporuje maskulinnímu vidění světa, které je jinak zcela pochopitelné a je přirozeným a správným vzorcem chování muže. (Pokud ovšem někdo není vyznavačem 385 různých pohlaví a uznává sociální a biologické rozdílnosti obou pohlaví, které jsou dány nikoliv kulturními konstrukty, ale cca 3,5 miliardy let trvajícím vývojem života na Zemi.) Protože v dnešní době je soutěž v naší kultuře mimořádně akcentována a prohra je sociálně penalizována, čelí i otcové hrozbě ztráty sociálního statusu. Proti syndromu „prohravšího“ jsou pak otcové často tlačeni do „boje o děti“ i svým sociálním okolím, čímž se otcové dostávají rovněž od „sociálních kleští“, paradoxně zcela obdobně jako matky.

Jsem toho názoru, že jak rodiče, tak i velmi často nefunkční kolizní opatrovník měli přestat nacházet řešení v užití právních instrumentů, kterými po sobě všechny tři strany házejí jako kdyby to byly vrhací nože, ale měli by vyjít z hlediska naplňování faktických potřeb dětí. Teprve po nalezení funkčního modelu k tomuto uspořádání by se měla přiřadit příslušná forma péče a tu vtělit do soudního rozhodnutí. To přitom musí – především ve svém odůvodnění, které je často zcela podceňovanou částí rozsudku – zohlednit i nemalé sociální tlaky, kterým oba rodiče musí čelit. Soud totiž by měl být nápomocen rodičům prezentovat jeho rozhodnutí tak, aby bylo i pro sociální okolí rodičů snesitelné a hlavně, které by zachovávalo oběma rodičům jejich elementární důstojnost. Soud musí začít brát ohled i na to, že zájmy, které rodiče často před soudem demonstrují, jsou prostě jiné, než jejich zájmy vnitřní, skutečné – na příklad zájem obstát před tlakem široké rodiny či potřeba zachovat si vlastní tvář. („Zachování si tváře“ a „ztráta tváře“ je jedním ze základních fenoménů tisícileté čínské kultury, která má právě tento aspekt lidského sebe-vnímání mimořádně dobře rozpracován. U nás tomu alespoň částečně odpovídá potřeba sebeúcty, která ovšem je psychology, kteří se vyjadřují k uspořádání porozvodové/porozchodové péče dětí zcela ignorována). Pokud bychom se měli místo čínského příměru pokusit najít nějaký nám kulturně bližší příklad, podívejme se na situaci, která je popsaná ve Skutcích apoštolů (viz: Sk 19, 23 – 40). Zde jsou občané města Efesu pobouřeni, že by snad někdo zpochybňoval jejich slavnou Artemis Efeskou a její chrám. Masový konflikt tam popsaný se jeví jako jednoznačně náboženského charakteru. Ve skutečnosti jde o přímou hrozbu ekonomického charakteru, protože pokud by kult Artemis Efeské upadl, došlo by k zásadnímu úpadku obchodu s památnými a náboženskými předměty, stejně jako k úpadku „turistického ruchu“. Pod náboženským konfliktem, který byl takto demonstrován, se tedy skrýval jednoznačně zájem ekonomický.[1] Což nemusí být špatně, ale jelikož předestíraný zájem zakrývá skutečnou podstatu problému, nelze tímto způsobem najít řešení. Proto pokud nejsou odhaleny pravé pohnutky rodičů a jejich návrhů na péči, nelze případ správně a spravedlivě rozsoudit. Považuji za nutné k tomu dodat, že soud tak musí učinit s veškerou úctou k osobnostem rodičů a jejich nelehkého postavení, které si sami velmi často dobrovolně nezvolili, ale byli do něj dotlačeni svým sociálním okolím a panujícími mravy. Může to znít dosti nezvykle, keč dle mého názoru by soudy měly být v tomto rodičům oporou…

Když už probíráme otázku „padesát na padesát“, bylo by dobré se taky zamyslet nad další častou fatální záměnou pojmů. Dožadující se rodič totiž velmi často zaměňuje péči za čas strávený s dětmi. A to je důvod, proč se takový rodič nekompromisně dožaduje minimálně rovnoměrného rozvržení času dětí mezi rodiče. Druhý rodič, tzv. „bránící“ si ovšem obvykle pod pojmem „péče“ nepředstavuje nutně čas ve formě časové dotace, ale jde mu o realistické uspořádání života dětí, zejména ve směru ke školní docházce a dále ve směru ke kvalitě času, stráveného dítětem s tím kterým rodičem. Jsou to velmi často matky, pro které je zásadním problémem a nevyčerpatelným zdrojem nesouhlasu s „péčí“ otce fakt, že děti, když jsou v „péči“ otce, nemají jeho osobní pozornost a skutečně osobní starostlivost. Pokud by se otec dětem věnoval, tedy poskytoval dětem kvalitní osobní péči v podobě své fyzické a mentální přítomnosti, výhrady matky k účasti otce na „péči o děti“ by zcela zásadním způsobem poklesly. (Vyzkoušeno opakovaně u mých případů). V tomto směru s láskou vzpomínám na jistou … prostorově výraznou soudkyni, u které se otec dožadoval péče k dítku „napůl“ s tím, že v době, když on bude v práci, bude dítko buď v celodenní školce jeho zaměstnavatele nebo v péči chův. Sama jsem měla značné nutkání sebezáchovně vyklidit pole, když soudkyně otci hromovým hlasem oznámila, že v žádném případě nerozhodne kladně o střídavé péči mezi matkou a chůvou, navíc realizovanou v ještě zcela jiném místě než je její soudní obvod…

Na závěr této pouze částečně právní úvahy si dovolím ještě něco málo dalších připodotknutí:

Pozoruhodným poznatkem je, že děti jsou, kupodivu, taky lidi. Nějak se na to dle mého názoru zapomíná. Módou poslední doby je uplatňování „participativních práv dítěte“, tedy právo dítěte, aby se od určitého věku vyjádřilo ke své situaci. Soudy dbají na toto právo stále více, ovšem běda, pakliže si dítě dovolí prezentovat jiný názor, než je očekáván (a to kýmkoliv, což je obzvláště problém, když každá strana si představuje něco jiného). Pak je názor dítěte kvalifikován jako programování „pečujícím“ rodičem. Dítě je shledáno druhým – nepečujícím – rodičem jako manipulované a je potrestáno buď nucenou psychoterapií (určitě stopro účinnou) anebo ještě lépe umístěním do „neutrálního prostředí“. Na druhou stranu ovšem je stejně tak pravda, že dítě, které má před soudem „svobodně“ vyjádřit svůj názor, ví velmi dobře, kam se vrací a že rodič, v jehož je péči, má nad ním stoprocentní kontrolu. Jen blázen by se stavěl na zadní. Zde si zase připomínám jedno staré židovské přísloví, které říká: „Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš.“ (Opět zdravíme do Berouna…) A k hodnocení výpovědí dětí mi také přijde na mysl slavný citát Sigmunda Freuda, že někdy je doutník… opravdu jen doutník.

Ano, posuzování „dětských“ případů je velmi složité. Posuzování výpovědí dětí je navíc ještě velmi matoucí. Ale jestliže se rodiče rozhodli vložit zodpovědnost za své děti do soudů, tedy, když se rozhodli – ano, někdy poněkud méně dobrovolně – delegovat svá rodičovská práva na soudy, tak to soudy mají prostě povinnost tuto zodpovědnost přijmout se vší vážností a se vší úctou ke všem účastníkům řízení. Ta soudcovská zodpovědnost je v tomto případě velmi zvláštní, neboť tu musí soud nést nejenom k účastníkům toho kterého řízení, ale i k národu, o jehož budoucnosti, totiž dětech, rozhoduje. A pokud soudci tuto odpovědnost nést nechtějí, určitě se najde spousta práce na úseku exekucí a insolvencí, kde o dětskou duši nezakopnou.

Přeji jim i na tomto poli působení, které je také velmi potřebné, hodně štěstí.


Klára A. Samková
klara.samkova@lawers.cz

[1]K tomu in: „Nahá žena na střeše – Bible a psychoterapie, Prokop Remeš a Alena Halamová, str. 37 a násl.

28. 9. 2020

Rodinné právo se online dělat nedá

Advokátní kolegyně nás upozornila na reklamu mladého pražského kolegy, kterou má na svých webových stránkách. Specializuje se na rodinné právo a své služby za velmi nízké ceny slibuje komplexně dodat online a do 48 hodin. Pohled na podobné nabídky a reklamy probrali členové URA na výjezdním zasedání v Ratibořicích, které se konalo ve dnech 26. až 28. 8. 2020. 

Jeho esenci sepsala prezidentka unie Daniela Kovářová k komentáři pro Advokátní deník: https://advokatnidenik.cz/2020/08/31/rodinne-pravo-se-do-48-hodin-delat-neda/

31. 8. 2020

Jak se rodí samoživitelka

Problémy samoživitelek vyskakují ze všech médií a sociálních sítí. Počty neplatičů, exekuce z platu, důsledky koronavirové krize. Převažuje jednostranný pohled na matky s hladovými dětmi, kterýžto trend v minulých dnech posvětila vláda, když schválila návrh zákona o státem zálohovaném výživném.

Je tedy nejvyšší čas podívat se na problém samoživitelek jinak, což mohu směle učinit právě proto, že jako advokát se běžně setkáváním nejen s matkami, ale i s otci. Stovky stran bych mohla popsat úhly pohledu i komplikacemi, které obě strany čekají ve sporu, v němž jde o to alimenty snížit nebo zvýšit. Proto tvrdím, že vždycky je lepší dohoda, tím spíš, že ve hře zvané výživné pro dítě samoživitelky skoro nikdy nejde jenom o peníze.

Samoživitelkou se žena nerodí, ale stává. Nejčastěji tak, že se rozejde s otcem dítěte. V tu chvíli narazíme na první problém: dítě nepatří matce, protože podle občanského zákoníku se o něj mají starat oba rodiče. Kde jsou otcové hladovějících dětí? Proč o dítě nepečují polovinu doby? Kde jsou prarodiče z obou stran? Kam se ztratila ochranná rodinná síť, která vždy v minulosti, koneckonců i v té nedávné koronavirové, rozevře své perutě a nejslabším článkům vypomůže? Odpověď zní, že stále vypomáhá i samoživitelkám, které většinou s dítětem nežijí samy, protože člověk je párový tvor a do tří let po rozpadu vztahu se obvykle dává s jiným partnerem dohromady.

Jak vysoké je správné výživné

Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Klesne-li příjem rodiče, zákonitě klesne i životní úroveň rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů. Funkční rodina se přizpůsobí, sníží výdaje a některé položky si prostě odpustí. Pochopitelně to nikdo nečiní rád, protože na více peněz se zvyká mnohem radostněji. Opakovaně dostávám dotazy, jak vysoké má být odpovídající výživné. Právo si s tím neláme hlavu, protože spodní ani horní hranice výživného neexistuje. Co rodič dítěti poskytuje, se přece nedá zužovat jen na peníze. Oba rodiče se mají starat, inspirovat, rozvíjet, podporovat, pomáhat, učit a vychovávat. Finanční nedostatek lze velmi často doplnit péčí jiného charakteru, což většina veřejnosti naštěstí chápe a i bez školení činí. Přála bych si někdy přečíst poděkování a ocenění všem těm slušným a tolerantním, což aspoň tímto komentářem trochu napravuji. Věřte, že je jich naprostá většina. Z velkého průzkumu, který před nedávnem prováděla Unie rodinných advokátů s odborným časopisem Rodinné listy totiž vyplynulo, že skutečných neplatičů výživného je jen 7 %.

Po vlídném konstatování trochu drsné soudní reality. Každá samoživitelka chce dostávat co nejvyšší výživné, zatímco každý tatínek chce platit výživné co nejnižší. Debata se vede o symbolech, ne o skutečnosti. Státem zálohované výživné a nářky samoživitelek naznačují, že co otec, to zavilý neplatič a Herodes, který svým potomkům přej umřít hlady. Ve skutečnosti neznám muže, který by nechtěl platit výživné svému dítěti, který by mu nepřál to nejlepší, jehož by nebavilo kupovat potomkovi bundu, pizzu nebo lyže. Jenom ti otcové nechtějí peníze dávat do ruky maminkám.

Rady pro otce i pro maminky

Laik si chybně může pomyslet, že výživné je věc sama o sobě. Jenomže v našem světě nikdy nic není bez souvislostí. Ochota tatínků platit na děti je jen nejviditelnější součástí hry zvané mezilidské vztahy, najmě vztahy rodičů po rozchodu. Výživné se dá lehce spočítat, dluhy umí každý školák sečíst a součet pak hezky vypadá v soudních rozsudcích, v údajích exekutorů a v důvodových zprávách. Jenomže správná otázka, kterou by si měl stát, soud i sama samoživitelka položit, zní: proč nechce tatínek na moje dítě platit? Nejčastěji proto, že se s ním matka soudí, že se vzájemně nesnášejí, trumfují se trestními oznámeními a žalobami k soudu, k tomu se přidají problémy se stykem, ovlivňování dětí a nesnášenlivost. Někdy je bonusem navíc vypořádání společného jmění, výživné na manželku, bydlení a další roztomilosti. Za konflikt v rodině vždycky mohou obě strany a léty ověřená advokátní zkušenost praví, že nejvyšší výživné dostává maminka, která s tatínkem udržuje kamarádské vztahy. Tak třeba pokud tatínek po koroně přišel o práci, může převzít péči o dítě a vodit je do mateřské školy nebo na kroužky, aby maminka mohla pracovat na plný úvazek.

Stát, který se rozhodne plnit za neplatiče, peníze z mých daní jen ještě více přerozdělí na další sociální dávky. Smířím se s tím, koneckonců co jiného mi zbývá, i když jde o jednotlivost, jež neřeší systémový problém a z matek i otců odnímá osobní odpovědnost. Současně chápu, že vláda plní své programové prohlášení. Kdo by si přál nehonit politické body, ten by se mohl zamyslet nad podporou kvalitních rodinných vztahů, nad lepší komunikací, osobní odpovědnosti či nad zvládáním konfliktů mezi lidmi. To by byla skutečná koncepční změna, nikoliv jednorázový výkřik. Protože dítě, co mu dnes výživné uhradí stát, jednou dospěje a bude se podle toho chovat, tedy převezme vzorce chování svých rodičů. Špatně se rozejde se svým partnerem a bude se s ním soudit, nebude plnit své závazky a na druhé volat exekutora. Je takový důsledek přesně tím, co jsme chtěli?

Daniela Kovářová

23. 6. 2020, MF Dnes

3. 7. 2020

Koronavirus a předávání dítěte

Členka Unie rodinných advokátů JUDr. Jana Tomešová zpracovala pro server Právní prostor přehledný článek nazvaný Koronavirus a předávání dítěte. Plné znění článku najdete zde: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/koronavirus-a-predavani-ditete-mezi-rodici

23. 3. 2020

Evoluce rodinného práva

Daniela Kovářová a další rodinní odborníci se vyjádřili k aktuálnímu stavu opatrovnického soudnictví. Velký článek přinesl dnešního server Idnes. Plný text článku spolu s charakteristikou současného stavu najdete zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ustavni-soud-nalezy-prava-otcu-prava-ditete-rozvody-rodice.A200102_163010_domaci_kuce

21. 1. 2020

Pro se muži bojí ambiciózních žen?

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor časopisu Týden, v němž odpovídá na otázky právní i neprávní. 

Celý rozhovor je k dispozici zde: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html

12. 11. 2019

Jiné než klimatické hrozby

Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna učinila minimálně pro letošní rok otázku klimatu. Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Vyšlo v MFDnes 8. října 2019

8. 10. 2019

Výživné má platit rodič, ne stát

Nic nerozčeří stojaté vody rodinného práva tolik jako debata o výživném. V horkých červnových dnech se o něm opět začalo hovořit v souvislosti s legislativním návrhem, který do připomínkového řízení rozeslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese název zákon o zálohovaném výživném.

Nápad, že by stát za neplatiče hradil výživné, se pravidelně objevuje v hlavách politiků a současná vláda jej má v programovém prohlášení. Politici, kteří věc podporují, se vždy ohánějí statistikami neziskových organizací a údaji exekutorů o výši částek vymáhaného výživného. Realita však katastrofickým předpovědím neodpovídá. Časopis Rodinné listy v minulosti inicioval plošný výzkum zaměřený na ochotu povinných platit výživné. Z něj vyplynulo, že počet neplatičů klesá a případů, z nichž se nepodaří přisouzené výživné vymoci ani exekučně, je výrazně nižší (7 %).

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se – obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže jeho zavedení v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, těsně před koncem funkčního období sněmovny jej však odmítl podepsat prezident Klaus.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, pro rodiče demotivující a jak stvořený ke zneužívání, před nímž není žádný systém zcela imunní. Optimista dodá, že neplatících rodičů je stejně celkem zanedbatelné množství. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Co třeba zveřejňovat seznamy prokázaných neplatičů, zavést záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí)? A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Racio bez argumentace, populismus vítězí

Přesto se přibližně co dva roky objeví na stole návrh, na první pohled představovaný jako bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Ten předpolední z roku 2016 koncipoval novou sociální dávku do výše 2400 Kč, která se započítávala do všech příjmů rodiny a nepočítala se zpětným vymáháním. Nový návrh je ovšem koncipovaný už trochu jinak, mnohem rozsáhleji než jeho předchůdci.

Podmínkou pro výplatu výživného ze strany státu má být pravomocné soudní rozhodnutí nebo dohoda rodičů se souhlasem k přímé vykonatelnosti, dluh na výživném za dobu nejméně dva měsíce, neúčelná exekuce nebo výkon rozhodnutí (resp. minimálně zahájení některého z řízení) a nezaopatřené dítě, které řádně navštěvuje školní nebo předškolní zařízení. Právo na výplatu bude mít oprávněný rodič jen v případě, že příjem rodiny nebude vyšší než průměrná měsíční mzda (dnes činí její medián 29. 247 Kč). Výplaty dávek budou mít na starosti krajské pobočky Úřadu práce a horní hranice dávek je omezena podílem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství v závislosti na věku dítěte (od 15 % u nejmenších dětí až do 25 % u dospělých dětí). Zálohované výživné se poskytne nejpozději do měsíce následujícího po podání žádosti. Návrh vzbuzuje nejen faktické, ale i právní pochybnosti. Případné přeplatky je příjemce povinen vrátit, navzdory obecné právní normy – občanskému zákoníku, podle něhož se spotřebované výživné neplatí.

Pokud stát vyplatí oprávněnému zálohované výživné (důvodová zpráva odhaduje počet žádostí na 24.000), přejde na něj právo vymáhat dluh od neplatiče, což budou mít na starosti noví zaměstnanci Úřadu práce spolu s povinností podat podnět policii k zahájení trestního stíhání, bude-li rodič po dobu delší než 4 měsíce v prodlení s placením. Návratnost nákladů do státního rozpočtu však bude minimální. Důvodová zpráva ji odhaduje maximálně na 10 %.

Unie rodinných advokátů dlouhodobě brojí proti tomuto nápadu. Považuje ho za nesystémové řešení, které zavádí jen zvláštní sociální dávku, odnímá osobní odpovědnost z povinných, naopak přenáší jejich vyživovací povinnost na stát, resp. na daňové poplatníky, oslabuje osobní odpovědnost a svádí ke zneužívání a obcházení. Co když se rodiče fiktivně dohodnou na vysokém výživném jen proto, aby dosáhli na výplatu? Co když se rodič s dítětem přestěhuje a na novém místě znovu požádá? Jsou vůbec jednotlivé pobočky Úřadu práce provázané a dokáží si tak rychle předat informace? Unie se obává, že vymáhání dlužného výživného po neplatičích se posléze ukáže nejen neefektivní. Přijetí návrhu a jeho následná realizace zatíží stát, resp. daňové poplatníky dalšími výdaji na personál, neúčelné exekuční řízení a náklady exekutora.

I když se nenaplní katastrofické prognózy a obavy ze zneužívání, jde o návrh fakticky zbytečný. Vyjímám totiž z důvodové zprávy k návrhu paragrafového znění následující pasáž: „I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu zálohovaného výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě
a příspěvek na bydlení. Rovněž pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.“ Proč tedy přijímat nový zákon?

Horší než finanční výdaje a rezignace na osobní odpovědnost je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost, stát a zejména rodina. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Bulletin advokacie

20. 8. 2019

Jak se dělá hojivá advokacie

Klasická advokacie spočívá v poskytování právních rad, v sepisu žalob a smluv, v obhajobě v trestním řízení a v mnoha dalších krocích a úkonech rozličných odvětví práva. Tento hlavní směr advokacie vykonává každý advokát. Hojivá advokacie, kterou na tomto místě představil Bulletin advokacie č. 9/2018, je bonuse nebo přidanou hodnotu, v níž se klasické právo nevyskytuje. Jde o psychickou podporu a oporu klienta, o nápomoc při jeho rozhodování, o činnost podobnou psychoterapii, o strategické plánování, snižování stresu a emocionální zátěže a o rozličné další formy a podoby lidského emotivního přístupu, jímž advokát svému klientovi vyjadřuje účast, pochopení a pomoc.

Klasickou advokacii se učíme od prvních koncipientských krůčků, formuje ji soudní judikatura a ovlivňuje kárná praxe. Jsme za ni kárně i finančně odpovědni a primárně na ni dopadá nový projekt dalšího vzdělávání advokátů. S hojivou advokacií se to má jinak a přiznávám, že možná není pro každého. Záleží na osobnostním nastavení advokáta, na jeho rozhodnutí, jakému druhu práva se chce věnovat, na jeho hranicích a chuti pustit si osobní bolest klienta blíž k sobě, na jeho chuti mu s ní pomoci. Běžný klient hranici mezi oběma typy advokacie obvykle není schopen rozpoznat, proto za něj rozlišení musí provést právě advokát. „Tohle už není právní problém,“ bývá nejčastější odpověď. „Vy byste potřeboval psychologa nebo psychoterapeuta, mohu vám dát na někoho kontakt nebo doporučení,“ řekne advokát, neboť v oblastech souvisejících není vzdělán a není si jist, jak má reagovat. Jiný se pokusí poradit, projevit účast, pomoci klientovi či ho alespoň účastně vyslechne. V některých odvětví hojivou advokacii takřka nepotkáte (smluvní agenda či obchodní právo), v jiné se jí naopak lze jen obtížně vyhnout (rodinné právo). Nejčastější výskyt byl zaznamenán v případech plných emocí, vášní, vztahů a zklamání z neuspokojeného očekávání.

Co má dělat ten, kdo se nebojí

„Co byste, pane doktore, dělal na mém místě?“ zná častá otázka, která hezky ukazuje hranici mezi klasickou a hojivou advokacií. Nelze se divit kolegům, kteří právě na ni ze zásady neodpovídají. Mimo právní oblasti býváme nejistí, nikoho z nás pro tuto neprobádanou oblast nevyškolili a každý klient je jiný, jedinečný. Jak pomoci, abychom neublížili? Jak projevit klientovi účast a jak daleko advokát smí zajít? Může se klienta dotknout? Obejmout ho? Má mu nabídnout cigaretu nebo skleničku něčeho tvrdšího? Může se ptát na jeho city a emoce? Smí použít humor nebo vtip? Na rozdíl od oblastí práva neexistují jasné odpovědi na tyto otázky a je na každém advokátovi, aby sám volil, zda chce hojivou advokacii vedle klasického výkonu právní praxe provozovat. Kdo se však pro ni rozhodne, měl by mít možnost se v ní vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet s kolegy, co pomáhá či co škodí, a vědět, kdo mu poskytne supervizi. Nasáté emoce navíc plní advokátovu duši, pro niž je pak životně důležité uměl se škodlivých myšlenek po náročném dni někde zbavit. Unie rodinných advokátů se rozhodla, že se tohoto úkolu zhostí, a uspořádala pro své členy workshop nazvaný Zátěžová komunikace s klientem, který vedl viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. Pavel Rataj. Následující řádky čerpají inspiraci právě z této akce.

Hojivá advokacie vyžaduje dobrý kontakt advokáta s klientem a schopnost advokáta dobře klienta přečíst. Klient zasažený emocemi se totiž navenek projevuje chováním, jež nemusí být vždy dobře čitelné, ba právě naopak velmi často bývá matoucí. Za chování totiž může komplex chtění, potřeb, předsudků, přání, očekávání, frustrací, strachů, pocitů nespravedlnosti, výchovy, zděděných vzorců chování a dosavadních (obvykle neblahých) životních zkušeností. Prvním úkolem je tedy rozklíčovat, co za klientovým chováním stojí. Klient v emocionální zátěži přichází za advokátem s očekáváním, že právě on za něj vyřeší jeho problémy, získá potvrzení svého světonázoru, najde bezpečí, pravdu, štěstí, potrestání druhé strany, uspokojení nebo spravedlnost. V rodinné oblasti je jen výjimečně možné klientovo očekávání naplnit, velmi často jeho přání není prostředky práva splnitelné. Advokát si tento paradox musí uvědomit a nesmí se být ho klientovi sdělit.

V hojivé advokacii platí, že pánem situace musí být advokát, který si podle svých preferencí vytýčí hranice a hřiště, v němž má zájem či je ochoten klientovi pomáhat. Mezi definici hranic patří nejen frekvence a forma komunikace (jak často reagovat na e-maily, jak pozdě večer lze ještě telefonovat, jak často se advokát a klient potkávají, jak dlouhé konzultace budou probíhat apod.). Mnozí klienti jsou schopní manipulátoři, proto se advokát musí naučit říkat NE a rozhodnout se, jaké klienty bude odmítat.

V mezilidské komunikaci existují dvě roviny: rovina výkonová, s níž pracuje klasická advokacie zaměřená na obsah, právo, žaloby či úkony právní služby, a rovina vztahu či formy, s níž pracuje hojivá advokacie. V akutní podobě se lze setkat s klientem v emocionální zátěži (klient rozčilený, rozzlobený, smutný, vystrašený apod.), pak je prvním krokem klienta zklidnit, protože emoce v mozku vypnou racionální složku a takový klienta stejně nevnímá, co se mu advokát snaží slovně sdělit, a není schopen reagovat na rady a racionální doporučení. Ke zklidnění klienta slouží celá řada technik (např. odvedení tématu, generalizace, porozumění, parafráze či pochopení), které se advokát naučí v prakticky vedených workshopech či seminářích. Klient hojivého advokáta by měl vědět, že podobný průběh sporu i emocí je věcí běžnou a očekávanou. Teprve pak je advokát schopen dalšími kroky vytvořit štít, kterým lze klienta ochránit. Nezbytnost dobré komunikační vazby klienta s advokátem vyplývá mj. z nutnosti zjistit medikaci či různé formy závislosti. Teprve poté se dá s klientem pracovat.

Pak však hojivému advokátovi začíná další fáze, do níž se každý advokát možná nezapojí: totiž hojení ran, které má klient v duši. Pochopitelně jde o proces časově i emocionálně náročný, opět však existuje řada nástrojů, kterou mohou (klientům i advokátům) při této práci napomoci. Podobně jako v jiných sférách života a koneckonců i klasické advokacie, v hojivé advokacii napomáhají pravidla, jejich formulace, zavedení a dodržování. Každý člověk, tedy i každý advokát si nastavuje vlastní pravidla v průběhu dospívání a vlastně během celého života, čímž sám sebe identifikuje a průběžně roste. Představy vlastního klienta můžeme korigovat, obtížně však změníme jeho přesvědčení. Advokáti i klienti mají své stereotypy, jež slouží jako zjednodušující zkratky, které nám pomáhají v těžkých životních situacích. Stereotypy lze měnit, nejprve je však třeba si je uvědomit, tedy je vyslovit.

Advokát si tedy musí sám odpovědět na tyto otázky: Chci provozovat hojivou advokacii? Chci pracovat s emocemi? A má totéž přání i klient? Chci se ho ptát na emoce, na rodinné zázemí, stereotypy, vazby a negativní zkušenosti? Umím se ubránit osobnímu zaujetí? Mám někoho, komu se svěřit s vlastními frustracemi? Je vůbec v okolí advokáta někdo, kdo bude myslet na něj? Umím definovat, kam už zajít nechci? Hojivý advokát by si měl sám uhlídat hranice a hlídat třetí osoby, které mu narušují jeho životní prostor.

Ukazuje se, že není jednoduché na tyto otázky odpovídat, nelze se tedy divit kolegům, kteří si právě proto volí bezpečí klasické advokacie, pročež rodinné a opatrovnické věci ze zásady převzít odmítají. Odmítnutí je ovšem jen jiným termínem pro aktivitu, kterou jsme o dva odstavce výše nazvali hraničením. Koneckonců jak odmítat je tématem pro samostatný seminář. Odmítající totiž musí počítat se třemi interakcemi, neboť odmítnutý se obvykle s prvním NE nespokojí. Advokátům obecně dělá odmítání problém, což možná souvisí s podstatou naší profese, která je typicky profesí pomáhající. Dalšími důvody mohou být slušnost, poslušnost, neschopnost ustát vlastní hranice.

Hovořit o něčem dříve nevyřčeném je možná novátorské, ale už první reakce na seminář ukazují, že diskuse pomáhají a vzdělání v oboru hojivé advokacie může advokátům i jejich klientům jenom prospět. Možná je největším přínosem vědomí, že i tento nástroj se v advokacii dá použít. A navíc že nejde o nástroj neprofesionální.

Daniela Kovářová

Článek byl psán pro tištěnou verzi Bulletinu advokacie, kde byl také ve zkrácené podobě uveřejněn (č. 12/2018, str. 74).

8. 2. 2019

Rozvod u notáře - ano či ne?

Má se urychlit rozvodové řízení? Manželé, jež jsou mocni dohody o majetku, o bydlení a o dětech, by možná nově nemuseli k soudu. Propříště jim bude stačit návštěva advokáta, jenž dohodu připraví, a pak je bez dalších komplikací, dotazů a pokusů o smír rozvede každý notář v České republice. O této možnosti, nad níž se od září minulého roku vášnivě pře odborná veřejnost, minulý týden přinesl informaci právě deník Lidové noviny.

Návrh je součástí prorodinného balíčku, který předkládá ministryně práce a sociálních věcí, v němž se objevuje i zálohové výživné za neplatiče. Chápu politické souvislosti i snahu vlády naplnit programové prohlášení, rozumím i nadšené podpoře laické veřejnosti. Kdo by si svobodně vybral cestu delší a složitější, tedy rozvod před soudcem, který má ze zákona povinnost alespoň zkusit, aby by si manželé rozvod přece jenom ještě rozmysleli? Slušný člověk má totiž i dnes v jednací síni z taláru respekt. Změna bezpochyby sníží počet soudních sporů. Ročně se u nás rozvede více než 20000 dvojic, navzdory tvrzením o rostoucí konfliktnosti se dvě třetiny rozvádějících jsou schopny dohodnout. Jak znám notáře i advokáty, brzy se s novinkou naučí pracovat a učiní z ní standardní nabídku právních služeb. Rozvody u notáře se stanou běžnou součástí právní praxe a za pár let možná nikdo neuvěří, že léta fungoval systém, v němž soudci manželům rozvody rozmlouvali.

Nezáleží na subjektivním hodnocení, zda se nám změny líbí, či nelíbí, které právní profesi vyhovují či pomáhají, ba ani argument přízemně ekonomický. Jistě je jedna návštěva u advokáta a druhá u notáře pro náš stát finančně méně zatěžující než vytápění soudních budov, placení soudců a zapisovatelek, odůvodňování rozsudků a doručování soudních rozhodnutí, což za rozvádějící nakonec platí všichni daňoví poplatníci, tedy i ti z nás, kteří se nikdy nesezdali nebo nerozváděli. Tyto otázky a odpovědi na ně nakonec nejsou nejdůležitější. Jako advokát změnu vítám, jako strážce zájmu dítěte v manželství počatého věřím, že si ze všech možností poslanci nakonec vyberou variantu, která co nejvíc ochrání nezletilé dítě (třeba i tím, že srovná právní postavení nesezdaných se sezdanými a předmětem soudních sporů učiní jen takové případy, na nichž se rodiče obojího druhu nebudou schopni sami dohodnout, což je čerstvý návrh, který se ještě neobjevil v paragrafovém znění).

Ve skutečnosti by si náš stát měl ujasnit, koho chce chránit a koho podporovat. Balíček prorodinných opatření je zajisté pojmem chvályhodným, názvem však svému obsahu spíše odporuje. Věci nejsou tím, čím se zdají být, což ani nejlepší reklamní slogan nezmění. Od lidské nepaměti platí, že dobrá rodina drží pospolu, dbá na dobré vztahy a navzájem se podporuje. Co člověk dostane zadarmo, to ho nevychová. A známkou dospělosti a samostatnosti je schopnost převzít odpovědnost za své kroky. Placení alimentů za neplatiče (podobně jako odpuštění dluhů), podpora jednočlenných domácností či rozvod drive in o nic podobného ani neusiluje.

Daniela Kovářová (vyšlo v Lidových novinách 21. ledna 2019)

22. 1. 2019

Dnešní rodina

Náš spolek nese název „Unie rodinných advokátů“, čímž se chce nepochybně vyjádřit volné spojení právníků zabývajících se rodinným právem. Myšlenka vytvořit organizovanou skupinu advokátů a právníků specializujících se na rodinné právo není nová. Když jsem začínal v advokacii na konci 60 let minulého století, končila svoji činnost sekce pro právo rodinné, která byla přetransformována do sekce občanskoprávní, která se ale ve finále ve většině zabývala rovněž právem rodinným, neboť to byla v té době z pohledu soukromého práva hlavní či lépe řečeno převažující náplň činnosti advokacie.

Ačkoli to může připadat mnohému jako naprostá banalita, není vůbec jednoduché dohledat definici, co to je rodina v právním slova smyslu. V dnešním právním řádu definici rodiny nenajdeme. Naposledy se o to pokusil Obecný občanský zákoník z roku 1811, který v ustanovení § 40 definoval rodinu takto: „Rodinou se rozumějí rodičové se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenstvím, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela švakrovstvím“. Zajímavé na této definici je, že vlastně pojem rodina vymezuje docela široce, protože se dá vyložit i tak, že rodinou jsou všechny rodiče mající děti a to sezdané i nesezdané. To ovšem tehdejší zákonodárce neměl zcela jist na mysli, jak lze dovodit z ustanovení § 44 téhož zákona, podle kterého „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc“.

Základní problém dnešní rodiny je, že vlastně nejsme schopni definovat, co to je rodina a zda je pojem „rodina“ pojmem právním. Právní předpisy s tímto pojmem čas od času nakládají, ale používají ho v různých významech. Někdy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří jsou sezdáni, jindy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří sezdáni nejsou, ale trvale spolu žijí. Rodinou se rozumí i soužití svobodné nebo rozvedené matky s dětmi apod.

V novém občanském zákoníku se pojem rodina objevuje celkem ve 42 ustanovení, pokud jsem se nepřepočítal. Mezi základními zásadami soukromého práva se v ustanovení § 3 odst.1 uvádí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým a v odst.2 , písm. b) že soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Zákonná definice rodiny však chybí.

Je zjevné, že v moderním světě se institut rodiny proměňuje, a to se promítá i do poměrů u nás. Zejména v druhé polovině 20 století začalo docházet k řadě proměn, které byly nepochybně spojeny se zásadní změnou úlohy ženy v rodině. Ženy přestávaly postupně plnit pouze úlohu matky dětí a jejich vychovatelky, ale stávaly se vedle muže činitelem materiálního zabezpečení rodiny. Zaměstnání žen se tak v průběhu druhé poloviny 20 století stalo nezbytnou součástí hmotného zabezpečení rodiny. To vedlo k tomu, že se Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Ženy během dvacátého století získaly značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou to přirozeně vedlo ke změně postavení muže a ženy. Změnila se ekonomická funkce rodiny a to v tom smyslu, že muž již nebyl jediným živitelem rodiny a to proto, že ekonomický tlak na hospodářské zajištění rodiny vyžadoval ekonomickou aktivitu obou partnerů.

Tento stav nabyl ještě většího rozmachu na začátku 21 století, kdy lze vysledovat významný odklon od tradičního pojetí manželského soužití muže a ženy a dochází k fenoménu nesezdaných soužití, což nachází odraz ve skutečnosti, že se téměř již polovina dětí rodí mimo manželství. Z důvodové zprávy k nyní připravované novele občanského zákoníku, která se má týkat úpravy poměrů nezletilých dětí v případě rozvodu manželství jejich rodičů mimo jiné vyplývá, že ve sledovaném období, které zahnulo roky 2010 až 2017, se mimo manželství narodilo v roce 2017 cca 49 % dětí, zatímco v roce 2010 to bylo ještě 41 %. Tento údaj potvrzuje trend úpadku klasické rodiny a její nahrazení rodinou nesezdaných párů, kde není ani jisté, zda rodiče dítěte spolu žijí ve společné domácnosti, protože stát nedisponuje potřebnými daty, které navíc jsou obtížně objektivně zjistitelné, neboť rodiče mohou žít každý ve svém bytě a scházet se jen občas, tedy jde o vztah, který bych nazval pracovně víkendový soužitím.

Je zjevné, že v dnešní době nevystačíme s pojetím rodiny, jako solidární skupiny osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenství nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí, jak rodinu definuje sociologie, ledaže bychom ono, příkladmo uvedené víkendové soužití vyloučili z pojmu rodina a řekli, to již rodina není. Je-li současný stav takový, že již nyní se prakticky polovina dětí rodí mimo manželství, potom si ale musíme položit otázku co to je to za vztah a jak se k němu má postavit společnost, potažmo právní řád a je-li to vůbec třeba.

Lidé se dnes nevdávají a nežení primárně kvůli majetku nebo kvůli sociálnímu postavení. Motivem je vzájemná obliba a citové uspokojení. Tím ale odpadá jeden z důležitých důvodů pro uzavírání manželství, jehož smyslem bylo vedle plození potomků, majetkové zajištění obou partnerů. Tím, že bohaté společnosti na sebe z podstatné míře berou povinnost zajistit svým občanům sociální jistoty, odpadá jeden z podstatných motivů pro uzavírání manželství. K tomu, aby si partneři vzájemně rozuměli a cítili se ve společenství dobře, ale reálně nepotřebují, aby byl vztah formalizován uzavřením manželství. Naopak se může jevit jako rozumnější manželství neuzavírat, protože na počátku vztahu stojící vzájemná citová vazba může pominout a potom nastávají starosti jak uzavřením manželství formalizovaný vztah ukončit.

Dokud byla rodina základem pro sociální zajištění jejích členů, jako tomu bylo ještě na konci 19 století, byl tím dán zájem mít početnou rodinu, protože to skýtalo větší sociální zajištěná ve stáří. V postmoderní době si lidé ve většině případů nepořizují děti, aby byli sociálně zajištěni ale spíše pro radost z pocitu rodičovství a zajištění nástupnictví, tedy něčeho, co bychom mohli nazvat pokračováním rodu.

V minulosti se hojně uplatňovala zásada, že rodina je základem státu. Ale co to je vlastně v současné postmoderní době rodina a co je základem postmoderní civilizace, když rodina v klasickém pojetí významu toho slova, jak bylo shora statisticky doloženo, postupně a zřejmě nenávratně zaniká. Zásadní přitom je, že se mění postavení dítěte ve vztahu k rodičům a naopak, což v poslední době nejlépe dokumentuje istanbulská úmluva („Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“) . Jde o to, že tato úmluva mimo jiné operuje s pojmem „nejlepší zájem dítěte“ a ve jménu tohoto v podstatě neurčitého právního pojmu lze rodiče zbavit rodičovských práv. To je pandořina skříňka s dosud netušenými dopady. To v podstatě umožňuje čl. 45 Istanbulské úmluvy, podle kterého mohou smluvní strany přijmout jako opatření mimo jiné zbavení rodičovských práv. Možnost zneužití pojmu „nejlepší zájem dítěte“ se přímo nabízí.

Nechci být přehnaným pesimistou, ale dominantní rysy dnešní doby mně připomínají ty, jimiž anglický historik Edward Gibbon v roce 1775, když dokončil svoje monumentální dílo o pádu Římské říše, charakterizoval příčiny jejího úpadku takto, cituji: 1. Rozpad rodinné struktury, 2. Oslabení smyslu pro osobní zodpovědnost, 3. Vzrůst daní, řízení a zásahy státu, 4. Hledání rozkoší, které se stávali víc a víc požitkářskými, násilnickými a nemorálními, 5. Úpadek náboženství. Mohu jen doufat, že z mé strany jde jen o nezdravý pesimismus a že jsem se tímto příspěvkem nedopustil některého z trestných činů, jejichž zavedení uvedená úmluva předpokládá.

JUDr. Jiří Nykodým

Tento příspěvek byl přednesen na členské schůzi Unie rodinných advokát dne 12. prosince 2018

21. 12. 2018

Atraktivita moci a moc atraktivity

Příspěvek přednesený na Právnickém salonu dne 1. listopadu 2018, akci Stálé konference českého práva, jejímž partnerem je také Česká advokátní komora

JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů

Mít moc je vzrušující a přitažlivé, bez ohledu na charakter oné moci, byť pro každého má význam jiná moc. Dnes se věnujeme moci z pohledu historického, ekonomického nebo politického a debatujeme o moci stran, státu či společností. Já se podívám na moc úhlem jednotlivce a atraktivity a na pomoc si vezmu český výzkum, který uveřejnila v loňském roce Karlova univerzita.

Jací lidé ve svých rukách koncentrují moc? Jaké jsou jejich schopnosti a kvality? Co určuje, že někteří lidé moc mají, po většinu svého života jí disponují, zatímco jiní nikoliv? Odpověď je následující: Jde o kombinaci inteligence, vzdělání, sociálního původu, konexí, schopností, dovedností, osobního nasazení a atraktivity. Je však zásadní rozdíl, jak moci dosahují muži, a jak ženy.

Pro muže je základním kritériem inteligence. Inteligentní muži dojdou nejdál, mají největší majetky, nejvíce moci, nejvíce žen, nejvíce peněz. Ženy to mají horší. Nejdále totiž dojdou ženy, které jsou nejchytřejší a nejatraktivnější současně, čímž se dostávám k pojmu atraktivita, jenž je kombinací krásy a erotického kapitálu. Možná si říkáte, že krása sem nepatří, že není důležitá, že má význam v umění nebo při volbě Miss, ale nikoliv v debatě o moci. Pak se ale mýlíte, protože krása je důležitá v každém lidském konání.

Je totiž stejným kapitálem jako peníze, inteligence nebo jiný talent. Krásní lidé vyhrávají ve všech druzích voleb. Atraktivní muži vydělávají o 10 % více než neatraktivní, příjem krásných žen v ČR je o třetinu vyšší než žen neatraktivních. Krásní lidé se nám zdají inteligentnější, což má dopad na aktivity, s nimiž se jim svěřujeme, na obchody, které s nimi uzavíráme, na vzdělávací pobídky, jež jim poskytujeme. Atraktivní lidé mají vyšší sebevědomí, díky čemuž působí kompetentněji a častěji zvítězí ve výběrovém řízení. Mají o třetinu více přátel, více milenců, častěji se žení a vdávají a (světe, div se) mají i větší počet dětí.

Je-li krása kapitál, pak není divu, že do něj investujeme a že ho zhodnocujeme. Hezkým dětem se rodiče, učitelé i vychovatelé věnují více a intenzivněji, pročež pohledné děti dosahují lepších výsledků ve škole a častěji absolvují další vzdělávání. Investice do krásy se dlouhodobě vyplácejí, proto je v pořádku, že o sebe lidé pečují, kupují si nové šaty, jezdí na kole, chodí ke kadeřníkovi nebo do posilovny.

Hezkým dospívajícím věnuje více pozornosti také okolí, díky čemuž jsou komunikativnější, což podporuje jejich sociální dovednosti. Atraktivní lidé mají kolem sebe pletivo mezilidských vztahů hustší, což jim umožňuje mít více informací a dosáhnout na lepší pracovní místo. A vyšší plat znamená více zdrojů, které mohou hezcí lidé investovat do své atraktivity. I v otázce krásy se však projevují zásadní rozdíly mezi muži a ženami.

Pravděpodobnost, že vaše dítě absolvuje vysokou školu, činí dnes v ČR 14 %, ale šance atraktivních mladíků činí 26 % a šance atraktivních žen jsou dokonce vyšší o třetinu než žen průměrných. Ženy jsou ovšem schopny svou atraktivitu zhodnotit mnohem efektivněji nejen v zaměstnání, ale zejména na sňatkovém trhu.

Páry se totiž ani dnes nehledají náhodně, ale na základě tzv. cíleného párování, v němž si lidé hledají jedince z podobné sociální vrstvy, podobného zázemí i hodnotové orientace (teď už nás vztah Aničky Kellnerové a Daniela Křetínského neudivuje, že?) Atraktivní ženy mají 2,5krát větší šanci, že si najdou bohatšího muže. Krásní a úspěšní lidé se přátelí se sobě podobnými a předávají si potřebné informace, čímž koncentrují všech druhy a typy moci. Krása ani moc však nejsou zadarmo, neboť základem úspěchu v každém lidském konání je disciplína a odhodlanost jít si za svým cílem.

Jedna z vědeckých studií zkoumala feministické snahy a kvóty pro ženy, což je téma, kterému jsme se v minulosti právě na této akci věnovali. Zjištěné závěry podporují, co jsme se obávali říkat nahlas: Muži možná podporují kvóty z důvodů ideových, tedy aby si muži a ženy byli rovni. Ženy jsou na tom jinak. Zastánkyně politického feminismu nejsou méně atraktivní než ostatní ženy, jsou však méně sebevědomé a méně schopné. Současně velmi chtějí uspět, a tak pod záminkou kvót vlastně požadují berličku – tedy zvýhodnění.

Ale zpět k moci a její koncentraci. Na závěr mám pro vás dvě zklidňující konstatování:

K prvnímu mě inspiroval profesor Bárta, který zkoumá vrcholy a zániky civilizací. Čas totiž každého o jeho moc nakonec připraví.

A to druhé zní, že z každého pravidla naštěstí existují výjimky.

Pro vystoupení použity závěry z vědeckého výzkumu, který pod souborným názvem Moc krásy (Pomáhá krása a atraktivity k životnímu úspěchu?) publikovala Karlova univerzita v roce 2017, autoři Petr Matějů, Dana Hamplová, Petr Hampl, M?arek Loužek, Simona Weidnerová, Petra Anýžová a Michal L. Smith, 274 stran, nakladatelství Karolinum

6. 11. 2018

Čtvrté přikázání

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že...) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o... organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní... Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)
Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů... až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co...

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami...

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

2. 9. 2018

Za sporem o výživné mohou být jiné konflikty

Lidové noviny uveřejnily počátkem srpna na svém serveru příběh 17leté dívky, která se odstěhovala k příteli a od rodičů požaduje výživné. Vedle dalších expertů se k případu vyjádřila i prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová, podle které bývají za soudními spory narušené vztahy v rodině. V popisovaném případě má zajisté i dcera bydlící u rodičů právo na výživné, nicméně soud by patrně při rozhodování přihlížel i k okolnostem a důvodům, proč se odstěhovala, a zohlednil by vztahy k oběma rodičům.

Článek v plném znění zde:
Soudy rodičů a dětí o výživné jsou pro účastníky psychicky nejnáročnější a navždy mohou zničit už tak narušené rodinné vztahy.
Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/sporu-o-vyzivne-pribyva-za-jejich-rozpoutani-casto-muze-druhy-rodic-1i...


23. 8. 2018

Jaký zájem má rodinný klient

Letní dvojčíslo Bulletinu advokacie (7-8/2018) přineslo na str. 95-96 článek Daniely Kovářové nazvaný "Jaký zájem má rodinný klient".
Veřejnost si někdy utváří názor na věci rychlý, přezíravý, povrchní a obvykle také nesprávný. O nás advokátech například soudí, že jsme prodejní vykonavatelé špinavostí, na které si nestoudný klient sám netroufá. Skutečnost je ovšem jako obvykle trochu jiná. Před časem Cochemská iniciativa požadovala, aby se advokáti písemně zavazovali nevést urputný boj ani v případech, kdy by jim to klient přikazoval. Odpověď advokacie byla zamítavá, neboť pokyn klienta je součástí naší advokátní DNA. Ale platí tahle premisa opravdu v každém případě?

Známe to přece všichni. Klienti přicházejí do našich advokátních kanceláří s různými požadavky. Někdy se dostali do svízelné situace a chtějí po nás, abychom je z těch bažin vytáhli. Jindy se přijdou poradit ještě předtím, než příslušné právní kroky začnou činit, kterýžto odpovědný přístup jistě kdekdo ocení. Řada klientů neví, tápe, bloudí, je nejistá a každá advokátní rada je pro ně povzbuzením. Koneckonců právě proto mnozí kolegové advokacii vybrali jako své celoživotní povolání. Pak ale existuje ještě jedna skupina klientů, skálopevně rozhodnutých, přesvědčených, informovaných a poučených, i když připouštím, že právě mezi nimi je vyšší zastoupení policistů, učitelek, inženýrů, manažerů, politiků, lidí konfliktních a psychopatů. Přesně vědí, kam chtějí dojít, i jakými kroky má advokát cíle dosáhnout. Přejí si podat žalobu, sepsat smlouvu, poslat dopis, zastupovat před soudem, uplatnit důkazy a konkrétní tvrzení či podat na jiného trestní oznámení. A advokát se v takovém případě musí rozhodnout, zda je poslechne a zda se bude řídit jejich pokyny.

Advokát zajisté může klienta také odmítnout (pochopitelně pokud mu není soudem ustanoven nebo Komorou určen). Možná advokát český ani neví, jaké dobrodiní mu náš právní řád poskytuje, protože většina zahraniční jurisdikcí takové právo odmítnout klienta nemá. Inspirativním čtením pro zájemce by mohla být publikace, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Wolters Kluwer: Globální problémy profesní etiky právníků (James E. Moliterno, Paul D. Paton, Martin Kopa, Maxim Tomoszek, Vítězslav Dohnal). Z ní vyplývá, že naše oprávnění je mnohem širší než u kolegů za hranicemi. Nelíbí se nám klient? Smrdí? Je mu cítit z úst? Nechce se nám do věci, s níž přichází? Bojíme se prohry, anebo jenom spěcháme pro dítě do školky či na dovolenou? Věnujeme se jiné agendě? Žádný problém! Můžeme poskytnutí právní pomoci odmítnout, aniž bychom se vystavili riziku kárného provinění.

Kupodivu klienty ani u nás příliš neodmítáme a řadě kolegů vidina odmítnutí způsobí duševní trauma, protože říkat NE nás v koncipientské praxi nenaučili. Ne nadarmo patří advokacie mezi profese, v nichž profesionál pomáhá slabší straně, a čím déle se této činnosti věnujeme, čím více cítíme, že je naším osudem lidem pomáhat (i v problémech, které si povětšinou způsobili sami). Mě však zajímá ještě jiná situace: totiž jak se postavit k pokynu klienta. Nemám však na mysli pokyny, jež jsou protiprávní nebo v rozporu se stavovskými předpisy, například „Pane doktore, potřebuju přinést mobil do věznice.“ Nebo „Oslovte přímo protistranu a na jeho advokátku se vykašlete.“

Z diskusí s kolegy advokáty vím, že existují tři typy advokátů: vykonavatelé, korektoři a odmítači. Vykonavatel sklapne podpatky a bez řečí pokyn klienta provede. „Chci podat žalobu o výživné na manželku.“ „Sepište jednostrannou smlouvu, která nepůjde vypovědět.“ „Napadněte platební rozkaz.“ „Odročte soudní řízení.“ Advokát v roli vykonavatele má jako palcát zákon o advokacii, který mu v § 16 odst. 1 ukládá, aby chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy klienta a řídil se jeho pokyny. Pokyny a přání klienta jsou pro advokáta povětšinou svaté tím spíš, že etický kodex zakazuje pravdivost a úplnost klientských informací bez jeho souhlasu ověřovat (čl. 6 odst. 3). Advokát, který klienta koriguje, má naopak vlastní rozum, uvážlivost a opatrnost a umí odhadnout vývoj situace i budoucí komplikace. Nechce mít tvrdé klapky na očích, proto přemýšlí za klienta o důsledcích, jež jeho přání mohou vyvolat. Klient obvykle neví, že se vypořádání společného jmění potáhne pět až sedm let. Nechápe, že mnohaleté trestní stíhání zatíží jeho rodinu možná víc, než kdyby přijal podmíněný trest jako pokání i odpuštění. A pokud zaplatí jistinu a bude se dál soudit jenom o úroky, tato změna strategie zásadně ovlivní rozhodování o nákladech řízení. Další příklady by mohly následovat a každý z čtenářů tohoto časopisu jich zažil nepočítaně. Proto advokát klienta velmi často koriguje, rozmlouvá mu rychlá a na první pohled spásná řešení, a kdo má aspoň trochu rozumu a jehož mozek není zablokován bezmeznou nenávistí či psychopatií, korekci pochopí a svůj původně nesmiřitelný postoj často poopraví. Ale ještě zbývá třetí cesta. Některý advokát roli vykonavatele přímo odmítne, přičemž důvody mohou být několikeré: jisté věci někteří advokáti prostě nedělají (například nepodávají trestní oznámení). Jiní právní krok neovládají, nečiní ho rádi nebo ho považují za neúčinný (například zastupování tatínka ve věci střídavé péče nebo maminky při zákazu styku). A ještě jiní – jak říká jedna naše kolegyně – by svým klientům některé kroky prostě nedovolili.

Korektiv, o který by se každý advokát mohl opřít, je ovšem skryt ve výše citovaném zákonném ustanovení. Advokát přece není povinen řídit se každým zájmem či pokynem svého klienta, ale jen tím, který je zájmem oprávněným. Kritikové mohou namítnout, že jde o typický neurčitý pojem, jemuž dá obsah klient sám svou představou, zájmy a preferencemi; takovým však lze stejně vášnivě oponovat. Některé zájmy jsou bezesporu oprávněné (například snaha obviněného, aby vše použitelné v jeho prospěch bylo soudu předloženo; nebo tatínkův zájem dosáhnout úpravy styku se synem), jiné však oprávněné nejsou (snaha matky vyloučit jinak normálního otce z jeho rodičovských práv nebo touha odročit jednání jenom proto, že se klientovi nechce prohrát). Ne že by rozlousknout tento oříšek bylo pro advokáta vždy úplně jednoduché. Však taky nikdo neříká, že advokacie je snadné povolání, nicméně ani advokát – vykonavatel nesmí při své práci ignorovat jiná pravidla výkonu našeho povolání: čestnost, důstojnost, slušnost a pravdivost.

V Unii rodinných advokátů je výše uvedené téma velmi žhavé a často diskutované, navíc okořeněné zájmem nezletilého dítěte, což je ovšem další komplikace, kterou je třeba přesněji definovat. Čí zájem je pro advokáta důležitější? Zájem klienta – rodiče, nebo zájem slabého, bezprizorného, manipulovaného nezletilého dítěte? Jeho zájem je přece právními normami docela jasně definován jako právo na klidné dětství s oběma rodiči, na zachování rodinného života, štěstí rodiny a lidí jemu blízkých, zdraví, důstojnost, rodina a rodičovství, morální a hmotný prospěch, ochrana dítěte a spousta dalších pojmů, před soudy komprimovaných v podobě legislativní zkratky nejlepší zájem dítěte. Cynik či zkušený advokát dodá, že každý z rodičů vidí náplň pojmu někde jinde, a tedy i pohledy advokátů se mohou lišit. A přece v diskusích členů Unie rodinných advokátů dospíváme k jednoznačnému závěru, který sdílíme napříč věkovým rozpětím, vzděláním, zkušenostmi i rozsahem advokátní praxe: každý rodičovský spor dítěti škodí, a každý rodinný advokát, jenž ho sytí, podporuje a svého klienta štve do souboje, nečiní správně. Rodinný advokát totiž nesmí vidět případ jen optikou klienta, jehož zastupuje, ale vždy musí myslet na dítě, jež má přece právo na oba rodiče.

23. 8. 2018

Ženy tvrdnou a muži měknou aneb Soumrak otců a moderní otcovství

Kdysi bylo každému jasné, že ženy rodí děti a pečují o ně, dokud jsou malé, zatímco muži loví divokou zvěř a brání ženu, děti, starce, domovy a statky před nájezdníky. Doba se změnila a s ní nejen mravy, ale i chápání ženských a mužských rolí. Ženy dnes běžně velí armádám, věznicím, firmám a státům, zatímco muži asistují u porodu, čerpají rodičovskou dovolenou, hrají si s dětmi na pískovištích, učí se mluvit o citech a plakat na veřejnosti. Stručně řečeno: ženy tvrdnou a muži měknou.

Tento trend se nám může či nemusí líbit a smíme či nemusíme jej akceptovat, přebírat, podporovat či schvalovat. Nelze ho však nevidět, nezkoumat, nepopisovat a neanalyzovat. Pro dnešní zamyšlení jsem si vybrala soumrak otcovské role a jeho dopady, které jsou tím zřetelnější, čím více se otcovství dnešních mladých mužů proměňuje.

Otcovské vzory

Evoluční role matek je mateřská a pečovatelská. Dnes však ji od žen postupně přebírá novodobý změklý a něžný muž, plný emocí, laktačních psychóz a citů. Muž, který dobrovolně svou otcovskou roli přenechá ženě a sám si navleče měkkou náruč rodiče - pečovatele, je podoben muži, který rodinu opustí nebo její instituci prostě ignoruje. V obou případech dítě trpí, neboť mu chybí otcovský vzor. Naivkové možná namítnou, že otcovskou roli dnes přebírá moderní tvrdá výkonná feministická žena, jako kdyby bylo pohlaví nositele rodičovských rolí lhostejné a zaměnitelné (tato debata nabývá na významu spolu se snahami rozšířit instituci manželskou i pro registrované partnery, tedy páry z principu neplodné). Prostým pohledem kolem sebe však rychle zjistíme, že tomu tak není. Otcovská a mateřská role nejsou rolemi divadelními, v nichž lze narychlo zaskočit, aniž by povrchní divák v hledišti záměnu poznal. Zaměnit otce s matkou není totéž jako střídat levou za pravou nohu, a ani nařídit takovou změnu zákonem k ničemu dobrému nepovede. Otcovské role, úkoly, naplnění a povinnosti, které dříve svědčily a náležely správným otcům, dnes nemá kdo převzít, a upřímně to ani není možné. Mateřskou roli ženám poskytuje sama příroda v genech, otcovské roli se muži musí učit.

Otcové, kteří se vracejí domů (z výpravy, z lovu, z práce nebo ze záletů) nemusejí sice být otci dokonalými, přesto však pomáhají rodinu zajišťovat, protože domů přinášejí maso, ochranu, peníze anebo alespoň přítomnost a pomocnou ruku. Navíc nesou vědomí jistoty a punc bezpečnosti. Někteří muži se však domů nevracejí: ženu a dítě zcela opustili a přesunuli se k rodině nové, jiní cestují za dobrodružstvím. Totožný efekt způsobuje i smrt, vazba či vězení. Muž, který se nevrací domů, rodině v minulosti i dnes citelně chybí. Ironií osudu se v médiích nejvíce píše o muži, který chybí doma samoživitelkám. Doba soustředěná na materiální stránku ponejvíce akcentuje nedostatek peněz, proto se jako bumerang stále znovu vrací státem zálohované výživné a všemožná finanční pomoc státu. Naprosto se opomíjí nemateriální dopad otcovství - totiž výchovný vliv a vzor, který však naši civilizaci pomalu opouští už od poloviny 18. století, od průmyslové revoluce, do dob otců ráno odcházejících do továren a po návratu k dětem neschopných popsat, co za práci celý den vykonávají. Dnes je následují technici, informatici, manažeři a tisíce dalších profesí, v nichž muži dřívější hrdost na vykonanou práci na poli, statku, domě či v řemesle vyměnili za slušnou mzdu a dobré sociální zabezpečení.

Pečující matka je ovšem dítěti stále madonou, zatímco otec na rodičovské se synovi žádným vzorem nikdy nestane. Všichni si lžeme do kapsy, protože nikdo z mužů připoutaných k batoleti nahlas nepřizná, že je to pro něho mnohem lehčí role než být mužem odpovědným a tradičním otcem. Moderní otcovství, jakkoliv vyzdvihované, je rolí muže s nulovou odpovědností. Je to jenom chlapecká hra. Otcovství totiž neznamená nakrmit nebo přebalit a už vůbec ne si s dítětem hrát; otcovství zahrnuje celý komplex vztahů, inspirací a vlivů, jež otcové fyzicky i mentálně přítomni v rodinách předávají svým dětem. Archetypální význam rolí však není bezpohlavní, protože chybějící otec méně chybí dcerám. Ženská role se totiž učí od matek, jež v rodinách po staletí, ale i dnes zůstávají. Komu však role otce chybí, jsou synové. Přínos otců pro syny nespočívá v materiální péči, ani ve vaření, pečení, praní špinavého prádla, dokonce ani v konkrétních slovech, jež otcové vypouštějí z úst, ale v pozitivních otcovských vzorech, podvědomých a odvěkých, ale o to účinnějších. Dcery mateřskou roli od matek učit netřeba, protože je jim evolucí vlastní. Otcovská role je naopak otázkou civilizační, proto se jí otcové musejí učit od svých otců, biologických nebo sociálních.

Omyly v chápání otcovských rolí

V pochopení otcovské role tkví jedno velké nedorozumění. Dnešní generace mladých otců podporována zástupy moderně naladěných žen mylně soudí, že pravá otcovská role je rolí pečovatelskou. Proto nutíme otce, aby byli s dětmi doma, aby o ně pečovali, aby je přebalovali, utírali jim nosy a učili je strefit se lžičkou do vlastních úst. Tvrdíme otcům, že teprve pak si budou se syny více rozumět. Kamarádství mezi otcem a synem však pro syny není podstatné. Synové si sami vybudují kamarádské vztahy se svými stejně starými druhy. Rolí otců je naučit syny odvaze, statečnosti, mužnosti, nadhledu a pohledu vpřed přes každodenní sváry, drobnosti, maličkosti a zbytečnosti. Pravý otec učí svého syna, že přijatý závazek se musí splnit, dané slovo že platí, že na urážku je třeba odpovídajícím způsobem reagovat a některé křivdy že nelze nikdy zapomenout. Matka nosí své dítě na prsou směrem k sobě, čímž jej pažemi (anebo šátkem) chrání, aby se mu nic zlého nestalo. Otec zvedne svého syna na ramena, čímž ho sice učiní zranitelným, ale také odvážnějším, a tím mu ukáže cíl cesty, boje či života, který není ze země viditelný. Otec syna vyvede z ženské domácnosti mezi muže a otevře mu tím dveře dospělosti. Synové s matkami nebojují, matky své syny až do smrti opečovávají. Proto synové své matky milují, ale otcům se synové chtějí podobat, a když dospějí, pokusí se jim vyrovnat, a ještě lépe je překonat. Tak vypadá skutečná otcovská role a její zúžení na vyživovací povinnost či na přebalování je hrubým nepochopením a zjednodušením.

Otcové, kteří se nevracejí

Otec ve výkonu trestu se rozhodl syna opustit podobně jako otec, který rodinu odmítá, odešel za jinou ženou či jen po matkách trousí své semeno a opíjí se vlastní svobodou a sobeckostí. Takový otec rezignoval na prastarou otcovskou roli, takového nemá kdo následovat. Bohužel v dnešní době krize otcovství otcové své syny hromadně opouštějí. Hrají si s nimi na pískovišti a bojují o jejich přátelství. Proto tolik synů pak hledá vzory v partách, v počítačových hrách či u bloggerů. Dnešní chlapci tak mají dvě matky a žádného otce, spoustu péče a žádné vzory, žádné autority. Proto jsou návraty tolik důležité, a proto matky nečiní správně, když své muže od sebe odhánějí. Dcerám takové jednání příliš neubližuje; pro syny jde o kroky zásadní a zničující.

Moudrá společnost by měla otce vyzvat k návratu domů - z vyhnanství, z bojů, ze služebních či z výkonu nepodmíněného trestu. Aby se k synovi vrátil otcovský vzor, na kterého každý syn v hloubi své duše celý život čeká. Otcovská role je otiskem v duši, a tak není třeba, aby šlo o otisk stálý, nepřerušený a po celé dětství a dospívání trvalý. Důležitější je, aby vzor otce existoval a abychom ho v naší civilizaci udrželi. Jako chráněný gen, jako zvíře, jemuž akutně hrozí vyhynutí. Proto podporujte návraty otců domů. Ať už se vracejí odkudkoliv.

Za inspiraci k tomuto zamyšlení děkuji knize Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství. Napsal Luigi Zoja, přeložil Petr Patočka a Olga Čaplyginová. Vydalo nakladatelství Prostor Praha v roce 2017, 344 stran, cena 347 Kč.
JUDr. Daniela Kovářová, psáno pro server Info.cz

10. 7. 2018

Na co mají právo naše děti

Jaké potřeby má dítě? Kolik měsíčně stojí jeho výživa? Platí tatínkové na děti dost, anebo málo? Nemají maminky příliš velké oči? Může dítě jezdit s matkou ve ferrari a s otcem trolejbusem? Měly by se mít děti stejně dobře jako rodiče? Péče o dítě zahrnuje spoustu souvislostí, jež mě k tomuto tématu napadají. A protože na konci května proběhl workshop k tabulkám pro výpočet výživného na děti (pořadatelem byly Česká advokátní komora, Unie rodinných advokátů a Stálá konference českého práva), budou se mými úvahami prolétat i názory a poznatky kolegů, kteří na této akci vystoupili.



Nejprve se podívejme, co o potřebách dítěte říká právo, konkrétně § 915 odst. 1 občanského zákoníku: životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodičů. Požadavek zákona je jasný, reálně je však nesplnitelný, protože žádný jen trochu uvažující rodič nedá dítěti volný přístup k financím, jimiž sám disponuje, ani jim nepořídí stejná auta, v jakých jezdí. Rodiče totiž mají podle téhož zákona jít dětem příkladem a být jim vzorem, zatímco bezedné materiální zdroje dítě více zničí, než vychovají. Pokud spolu rodiče žijí, nějak se shodnou, a tak se zaměřím na tu polovinu dětí, jež žije s jedním rodičem nebo se otec a matka v péči o ně střídají. A právě v těchto případech tkví onen zakopaný pes, navzdory faktu, že se většina rodičů nakonec nějak dohodne, k soudu nemusí, nás advokáty neobtěžuje a jejich případ se neobjeví na prvních stránkách novin a na televizních obrazovkách. Největší komplikací přitom nejsou nízkopříjmoví rodiče, protože ti se maximálně pohádají o pár stokorun. Větší diskuse vyvolává odlišná životní úroveň mezi rodiči a odpověď na dotaz, co je nejlepší zájem dítěte.



Zájem dítěte je to, co chci já

Nejlepší zájem dítěte je z pohledu teorie zákonný požadavek, který musí rodiče i soudy respektovat, když z mnoha variant (školy, zájmů, zdravotních zásahů, péče apod.) vybírají tu nejvhodnější. V praxi jde o gumový pojem bez obsahu, jehož každý rodič či každý soud lehce zaplní svým úhlem pohledu a vlastní subjektivní argumentací, čímž se stává pojmem reálně zneužívaným a nepoužitelným. Ve vztahu k našemu tématu životní úrovně dítěte se lze ptát, zda rodič má dítě vychovávat ke skromnosti, anebo zda mu má umožnit pohodlný život se všemi vymoženostmi. Věřte, že žádná odpověď není jednoduchá, a tak soudy musejí rozhodovat, zda dítě má mít brýlové obroučky za 25.000 Kč, anebo zda by mu nestačily levnější za 10.000. Anebo když si tatínek čtyřikrát ročně jezdí do Alp zalyžovat, zda by neměl synovi také umožnit častější výjezdy do zahraničí. A co když má maminka dvě děti se dvěma odlišně finančně situovanými tatínky, neměly by oba sourozenci mít stejný životní standard? Kdo ho má platit a kdo se má uskrovnit? Maminka, dítě, sourozenec nebo tatínek?



Případ první – tatínek hodně vydělává

Jiným problémem je příliš vysoké výživné. Tabulky z roku 2008 se v praxi osvědčily a soudy, opatrovníci i advokáti je ve své praxi každodenně používají. U rodičů s větším příjmem však již dnes nejsou použitelné. Ještěže v našich končinách máme Ústavní soud, který v roce 2015 rozhodl (viz nález sp. zn. IV. ÚS 650/15), že i výživné má horní hranici, jež se ustálila kolem 30.000 Kč, a děťátko nemusí mít k dispozici stejné finanční prostředky ani věci jako rodiče. Zásah soudu přišel v pravou chvíli a vlastně říká, že výchova dítěte prostě rodiče něco stojí. Podle mých zkušeností se běžný náklad na jedno dítě měsíčně pohybuje 5.000 do 10.000 korun. Podobně jako každá žena dokáže utratit neomezené finanční částky, dokáže každá ušetřit a životní výdaje dítěte zlevnit, pokud se jí financí nedostává. Než mě začnou zuřivé matky bombardovat nenávistí, rychle dodám, že vyšší výživné zajisté může hradit školné, zdravotní pomůcky či nákladné mimoškolní aktivity, nicméně každý rodič musí počítat s tím, že rozpadem rodiny životní úroveň dítěte klesne a nejspíš bude třeba opustit standard, na který byli před rozpadem dítě i jeho matka zvyklí.

Podobně nešťastným se v praxi ukazuje spoření na budoucí vzdělávání. Spoří-li tatínek delší dobu, získá děťátko k osmnáctým narozeninám účet a na něm milionové částky, což může některé slabé jedince nejen svést, ale naprosto definitivně zničit. Maminky, jež se tak nadšeně soudí o obrovské výživné, by se nad neblahým efektem své snahy měly zamyslet. Skutečným zájmem dítěte totiž nikdy nejsou jenom peníze. Ne že by výchova dítěte byla jednodušší, pokud jeden z rodičů bydlí v paláci a druhý někde v noclehárně, ale každý rodič nese vlastní díl odpovědnosti za výběr rodiče, jehož si pro své dítě vybral.



Případ druhý – tatínkovi klesl příjem

Druhou komplikací je pokles příjmu či změna zaměstnání, což je fakt, který řada matek odmítá vzít na vědomí. Tatínka propustí z práce, zaměstnavatel se přesune do zahraničí nebo na jeho místo nastoupí mladší. Do stejné kategorie problémů patří pokles příjmu v podnikání, změna technologií či zdravotní komplikace. Někteří muži po padesátce s novou ženou a miminkem dospějí k závěru, že už pracovali dost, a chtějí zmírnit své pracovní vytížení. Občanský zákoník jim v § 3 odst. 1 umožňuje hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí, a tak jim změnu v životních prioritách jen těžko lze vyčítat nebo zakazovat. V takových případech tatínek u soudů i u maminek takřka vždy narazí, soudy totiž výživné snižovat odmítají. Nečiní správně, jak ukazuje nejen sjednocovací stanovisko Nejvyššího soudu (sp. zn. Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016), ale i čerstvý pohled Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 2324/17). Z jeho odůvodnění podtrhuji následující: „Cílem stanovení výživného nemá být zakonzervování životní úrovně dítěte, ať je jakákoliv, bez ohledu na životní situaci povinných. I životní úroveň společně žijící rodiny je proměnlivá a závislá typicky na zaměstnání rodičů… Mohou nastat situace, kdy je rodič po rozvodu schopen a ochoten přispívat na své děti třeba i v nadprůměrné výši, již ale nemá prostředky k placení výživného v takové (velmi vysoce nadprůměrné) výši, jako tomu bylo dříve, a to právě z důvodu změny zaměstnání. Zde se smysl trvání na tom, aby nadále platil výživné v astronomických částkách jen proto, že je potenciálně schopen dosahovat jim odpovídajících příjmů, vytrácí.“

Třetím otazníkem je případ, když tatínek sice nemá žádný doložitelný příjem (popř. ho má nízký, je invalidním důchodcem, podnikatelem apod.), ale má jiný majetek. Soudní judikatura je poměrně jednoznačná: tatínka nelze nutit ke zpeněžení majetku, ale určené výživné bývá vyšší. Spodní hranice výživného přiznaného soudem se dnes pohybuje kolem 1.500 Kč, průměr činí 2.500 Kč. Nejhůř jsou na tom matky s kojenci, které si vzhledem k celodenní péči o dítě nemohou ani žádnou korunu samy přivydělat. Proto odborníci doporučují upravit spodní hranici tabulek pro nejmenší děti alespoň na 15 % z příjmu povinného rodiče.



Jak dosáhnout vyššího výživného

Rodičů, kteří se soudí o výživné, je asi desetina a na jejich vzájemných vztazích to klidu nepřidá. Obě strany by se před soudním řízením měly zastavit a trochu popřemýšlet. Matky by měly vzít v úvahu, zda neštvou děti proti tatínkovi a zda je nežene jen lačnost, závist a nenávist. Tatínkové by měli na své děti myslet, když už si je pořídili, i na to, že dítě musí každý den jíst, někde spát, mít něco na sebe a že to všechno něco stojí (přibližně 5000 Kč měsíčně) a že to někdo musí zaplatit. Maminka udělá nejlépe, když bude s tatínkem dobře vycházet a k lásce povede i své děti. Koneckonců s trochou cynismu dodávám, že právě ony budou jednou po svých tatíncích dědit, tak by se měly (matky i děti) zasloužit, aby je tatínkové v závěti nepomíjeli a nevyděďovali. K obhajobě otců nutno zmínit, že tak povětšinou nečiní. Z tisíců tatínků, jež jsem během advokátní praxe zastupovala, totiž jedno vím naprosto jistě: Tatínkové platit na děti chtějí; jen mají problém dávat peníze maminkám.

Daniela Kovářová (psáno pro Info.cz)

10. 6. 2018

Česká žena a její cesta přes vrchol až do pekel

Tahle země není pro mužský, abych parafrázovala americký oscarový filmu z roku 2007, jehož původní název zněl No country for old men. Nikdy dřív totiž neměla česká žena tolik práv, tolik možností, tolik svobodného rozhodování a takové bezpečí, jaké zažívá v České republice právě dnes.

Průměrná česká žena žije o šest let déle než muž, je zdravější, méně páchá sebevraždy, na vysokých školách převažuje, ve vlaku má samostatné kupé, ve společnostech kvóty, a kdo se jí znelíbí, toho obviní z MeToo. Za poslední stovku let ušla pořádný kus cesty a dobyla všechny cíle, jež si zamanula. Je jen otázkou, zda se její kroky stále ještě ubírají do ráje a jak vůbec vypadá ráj, o němž sní.

Když ještě bylo za co bojovat

Před sto lety bylo jejím posláním dobře se vdát, se sexem začít až po svatbě, podléhat manželovu slovu, majetku a rozhodování a přivézt mu na svět tři až pět dětí. Životní program se podařilo naplnit osmi z deseti žen, mimo manželství se rodilo jen 12 % dětí, pětina společnosti zemřela bez potomků. Patriarchální rodina nutila ženu k sebeovládání a k upozaďování vlastních zájmů, výchovou byla vedena k poslušnosti a podřízenosti. Vzdorovat poměrům se dařilo jen nemnohým, vždyť první absolventka pražské právnické fakulty promovala až v roce 1922. Romantická láska sice existovala, nekončívala však manželským naplněním. Byla to doba ženského temna. Nebo nebyla?

Pak přišly velké společenské, politické i právní turbulence, kolo změn na všech frontách ještě urychlily obě světové války. Nové zákony přijaté se vznikem České republiky uzákonily rovnost mužů a žen a oběma pohlavím umožnily se rozvést, což společnost pozvolna ochutnala, přijala a akceptovala. V 50. letech vzniká manželské majetkové společenství, jež ženě poskytlo nárok na polovinu všeho, co manželský pár vydělá. Hormonální antikoncepce, podpora vzdělání, větší zaměstnanost žen, tolerance svobodných matek a dětí počatých mimo manželství osvobodily ženské pudy od nežádoucího otěhotnění, což vyvolalo sexuální revoluci. Ženy se této šance chopily s nadšením – konečně netřeba odkládat sex až na manželství. Změnu radostně přivítali také muži, kteří čekali tisíce let na tuto příležitost. A že je lhostejné, zda žít sezdaně či nesezdnaě? Výborně! Odpadl poslední důvod, jímž bylo možno nutit je do manželství. Individualismus, svoboda, sobectví jsou přece hodnoty nade vše důležité, a tak od konce minulého století počet sňatků i narozených dětí prudce klesá, zatímco rozvodovost vykazuje tendence naprosto opačné. Neudiví, že rozvod zahajuje žena. Odchodem z nespokojeného manželství si na rozdíl od muže výrazně pomohla: soud jí svěřil do péče děti, po rozvodu jí zůstal byt, inkasovala výživné pro rozvedenou manželku, a ještě příznivou sociální podporu. Mohla studovat, aspirovat na všechny pracovní pozice, právně i společensky byla chráněna a podporována. Nemohla tušit, že v roce 2000 dosáhne vrcholu a terminologií válečníků překročí svůj kulminační bod.

Žena nového tisíciletí

Dnešní stav je pro českou ženu výrazně nepříznivější, byť si to zástupy feministek zatím odmítají nepřipustit. Matky už nevedou dcery k tomu, aby byly hezké, přívětivé a poslušné, neboť mladá žena nepotřebuje skromnost ani sebeovládání. Má totiž plnou pusu nároků, práv a touhy se prosadit. Módní je nikomu nesloužit, za žádnou cenu se nepřizpůsobit, nikomu neustupovat, celému světu a zejména mužům jasně říkat, co jim vyhovuje a co se jim nelíbí. Otázka však zní, zda o takové ženy bude ještě někdo stát. Před stovkou let platil muž manželstvím za sex, zatímco žena sexem za manželství. Ta moderní se ocitá ve slepé uličce: je vzdělaná, sebevědomá a náročná, ale muž o ni neusiluje, protože sexu si užívá zdarma a na požádání, a také stále častěji se mu zdá, že autoerotika u počítače je zajímavější, a navíc bezpečná vztahově i hygienicky. Třetina mladých žije single, další třetina u rodičů a všichni dávají přednost chatování před osobní komunikací, čímž umění dialogu a schopnost mít vztah odumírá. Účel, kvůli němu jsme na tomto světě – rozmnožování – stále častěji vypadá jako projekt, jehož realizace se pro finanční, logistické a organizační komplikace odkládá. Mladá dívka slyší ze všech stran, že má studovat, cestovat, pracovat na své kariéře a osobnostně se realizovat, a tak dělá, že neslyší tikot biologických hodin, a když dunění zvonů konečně všechen balast přehluší, stojí na prahu čtyřicítky a vidí, že počít dítě není nejjednodušší a vhodné otce už si rozebraly družky hezčí, vzdělanější či šikovnější. Nelze se pak divit, když horko těžko piplá jediné děťátko, jež se pak stane středem pozornosti, neboť jde jen o další projekt, který se pak bez dozoru nesmí ani nadechnout.

Muže dnes nic nenutí se vázat, proto nám nezbývá, než nahlas prohlašovat, že o papír z magistrátu nikdo nestojí a že i sen o dětech se zatím odkládá. Pokud pár počne dítě a chce se rozejít, objeví se další komplikace, před třiceti lety nemyslitelná. Přiměly jsme mladé otce rodit, kojit, koupat a přebalovat, a tak se jim nelze divit, že vyžadují stejnou rovnoprávnost, jakou si předtím vynutily ženy: střídavou péči s polovinou práv i k dítěti čerstvě novorozenému. Společné jmění je důvodem, proč se manželství vyhýbají ekonomicky činní muži, výživné pro ženy rozvedené už nový občanský zákoník zúžil na minimum. Z ženy, již bylo třeba před stovkou let opečovávat a chránit, je dnes konkurence se shodnými právy, schopnostmi a výkonností, vůči níž je přece omluvitelné použít mužský způsob boje i se všemi nukleárními zbraněmi.

Česká žena si dnes svobodně může vybrat, čím chce být na tomto světě. Rozhodne-li se, dosáhne naprosto všeho, co si zamane. Na konci dne však často stojí sama. Teplo domova a vztahu vždy v minulosti vytvářela ona. Dnes jej nechce a ani neumí vykouzlit, natož udržet. Ví vůbec česká žena, kam se řítí a co si to natropila?

JUDr. Daniela Kovářová (psáno pro časopis Reflex)

9. 6. 2018

MeToo podle Gábiny Koukalové

Milá Gábino, uhodila jsi hřebíček na hlavičku a pro ženy v tomto státě jsi udělala neuvěřitelnou věc. Hezky jsi totiž ukázala, co je na tomto světě nejdůležitější. Tisíckrát můžeš být světovou vítězkou, získat stříbrnou olympijskou, stejně jako být inženýrkou, vědkyní, vynálezkyní, političkou, prezidentkou firmy či zeměkoule. Podobné úspěchy ani potlesk na náměstí, tituly a plné koše peněz ve skutečnosti nejsou důležité a v ani v dnešním moderním světě nic podstatného neznamenají. Největší devízou ženy je totiž její krása.
My ženy se stále o něco snažíme, někam se dereme, na sobě pracujeme, studujeme a ukazujeme těm méně úspěšným a také mužům, jak jsme skvělé a že se jim ve všem dokážeme vyrovnat. To vše je ovšem jen honem za přeludy, protože největší hodnotou ženy byla, je a bude ženská krása. Feministky a ženy veleúspěšné na závodištích, jinak vyhrazených mužům, se v tuto chvíli klidně mohou začít rozčilovat, mohou na mě psát udání, nechápavě vrtět hlavou a navzájem se utvrzovat ve zdravém rozhořčení, navzdory tomu přesto je předchozí tvrzení všudypřítomnou pravdou, a nikoliv fake news. Každá žena libovolného věku se totiž snaží být krásnou a mnohé ošklivky by daly cokoliv, co by si jenom ďábel přál, aby mávl kouzelnou hůlkou a věnoval jim krásný obličej, velké oči, plné rty, oblé tvary a bohatou kadeř, jež se vlní kolem ramen. Módní i kosmetický průmysl je přece právě z této touhy živ a ani moderní technologie na ní mnoho nezměnily. Proto se týráme v posilovnách, platíme poradcům, kupujeme krabičky a hledáme nejlepší dietu na internetu. Proto se přece stále konají soutěže Miss, proto je snem mnoha dívek stát se modelkou, právě proto se ty nejkrásnější skví na stránkách časopisů, ve filmech a po bocích těch nejúspěšnějších mužů. Krása je prostě v našem světě nej.

Sama ovšem není samoúčelná. Je jen prostředkem k dosažení cíle, o který v celé živočišné říši jde všem tvorům ze všeho nejvíc – o sex, o početí, o rozmnožení, což máme v genech od Matky Přírody nebo od Pánaboha. Co na tom, že rozmnožení uměle bráníme hormonální antikoncepcí. Taková drobnost v řádu vteřin nemůže přece dva miliony let trvající vývoj vůbec ovlivnit, natož zpomalit či zastavit. Ze všeho nejdůležitější je vypadat k světu, což je jen nástroj k ulovení muže.

Milá Gábino, velmi ti za všechny ženy země české za tvé osobní vyjádření děkuji a blahopřeji k odvaze, s níž jsi to přiznání učinila. Ani tvé zdravotní problémy nejsou nic nenormálního. A pokud to svět mužů vidí, nechápe tě, nerozumí a durdí se, ba skoro rozčiluje, pak jsi jen měla mušku stejně přesnou jako na olympiádě. Většina žen ti totiž porozumí, řada z nich střídá obžerství s dietami, skoro každá se snažila či dosud touží zhubnout, a co pro to děláme, je jedno z velkých tabu, jimiž se snažíme naše usilování o dosažení krásy ukrýt před světem, jenž je tak pokrytecký. To on nám totiž lže do kapsy, že krása je podružná a ženský úspěch že se počítá na pozice, funkce, místa, koruny či počet zaměstnanců. Jsou to však všechno lži, jimiž krmit nás dál je p tvém přiznání prostě už nadbytečné. Každá z nás si přeje být krásná k uzoufání.

Zajisté si lze lhát do kapsy i jiným způsobem. Například že se malujeme, oblékáme, češeme a zkrášlujeme pro náš osobní pocit, pro naši sebedůvěru. Ale ekonomové nás z tohoto omylu lehce vyvedou. Krása je totiž nejen nejcennější, ale nese také v životě největší plody. Hezcí lidé mají lepší pracovní uplatnění a vyšší plat, platí menší pokuty policii a u soudu dostávají nižší tresty, vítězí v parlamentních volbách, prodají více výrobků, dostávají lepší známky ve škole a lidé jim věří více než lidem škaredým. V závodech na čas krása možná nepomáhá, ale v ostatních sférách života je prostě k nezaplacení. My ženy se dnes už dokážeme stát čímkoliv, čeho si zamaneme. Muže svých životů a snů však získáváme stále stejně jako před mnoha staletími. Bez ohledu na všechny mety, jichž v životě dosáhneme, se mu primárně musíme fyzicky líbit, jinak neuspějeme.

A tak Ti, milá Gábino, děkuji ještě jednou. Život je neustálý boj, a tak v něm nezbývá jiných možností než stále bojovat.

(Napsala Daniela Kovářová pro blog Ústavu práva a právní vědy)

30. 4. 2018

Co natropí špatný soudce a špatný advokát

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová napsala pro odborný časopis Právo a rodina článek nazvaný Co natropí špatný soudce a špatný advokát? Článek dne 11. dubna 2018 převzal server Neviditelný pes a je k dispozici zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/rodina-co-natropi-spatny-soudce-a-spatny-advokat-f6z-/p_spolecnost.aspx?c=A180410_220746_p_spolecnost_wag

15. 4. 2018

Zálohované výživné jako nekoncepční cesta


Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová se pro server Aktuálně.cz vyjádřila k problematice zálohovaného výživného.
Považuje tento opakovaně se vracející nápad za nekoncepční, navíc z rodičů odebírá osobní odpovědnost a svádí ke zneužití. Celý článek je k dispozici zde: https://zpravy.aktualne.cz/finance/stat-jako-nahradni-rodic-zalohovane-vyzivne-pomuze-samozivit/r~45...

7. 4. 2018

Může stát podporovat manželství?

Ve dnech 12. až 18. února 2018 probíhá po celé zemi a možná i v dalších zemích světa aktivita nazvaná Národní týden manželství. Zájemci zajisté vyhledají na jiných místech informace o důvodech, jež spolky a iniciativy vedou k podpoře této odvěké instituce. Koneckonců i Unie rodinných advokátů se do akce zapojila, neboť manželství jako základní stavební kámen rodiny považuje spolu s klasikem dávno zemřelým a jinak překonaným za základ státu. A je věru dobře, že tak činí, neboť řada výzkumů jasně prokázala, že lidé, kteří žijí v manželství, se dožívají vyššího věku, jsou zdravější a spokojenější, méně zneužívají alkohol a omamné látky, méně trpí depresemi a méně často se pokoušejí o sebevraždu. Vědci už dokonce popsali příčiny blahodárného manželského působení: sezdaní jedinci považují svůj stav za trvalý, a tak v němž omezují jednání pro ně riziková. Rozvést manželství není jednoduché a právní překážky taktéž spolupůsobí, takže se sice rozpadá každé druhé manželství, avšak pokud se s partnerem nevezmete, pravděpodobnost rozpadu vztahu se zvyšuje na 70 %. Výhody manželství pro jednotlivce tak máme jasně zmapované a popsané. A jak se můžeme přesvědčit v jiných oblastech, stát se pokouší starat se o naše zdraví: zakazuje nám kouřit, zdaňuje cigarety a alkohol, trvá na dětských sedačkách a nalepuje reflexní nášivky na oblečení, informuje nás o složkách v potravinách a ukládá výrobci informovat o jeho kalorické hodnotě. Otázkou však je, co dělá stát, aby podpořil samotnou instituci manželství, resp. co by měl či mohl ještě více dělat.

Stát, resp. zákonodárce tvrdí, že manželství upřednostňuje před jinými formami partnerského soužití, jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., jenž v obecnou známost vešel pod označením nový občanský zákoník. Právě on totiž právem upravuje výlučně manželství, naopak nesezdané soužití, život singles či kohabitaci (dlouhodobé spolužití páru bez sňatku) zcela záměrně opomíjí. Odhlédněme od poněkud paradoxní situace, že tento zákon ujařmil manželství takovou řadou právních povinností, že jej takřka žádná dvojice není schopna splnit. Nesuďme v této souvislosti ani reálnou nemožnost se právní úpravy před soudem dovolat. Přísné a obsáhlé právo, násobnější, než bylo to minulé, v konečném důsledku však snoubence spíš od manželství odrazuje, což je umocněno hysterickou obavou veřejnosti z dluhů, které by si snoubenec mohl přinést do manželství. K tomu ke všemu se přidá moderní trend života bez závazků, a tak máme plasticky načrtnutou dnešní situaci, v níž do manželství vstupuje méně než polovina spolužijících dvojic.

Pokud by stát byl konsekventní, důsledný a sledoval v čase stále stejný cíl, měl by výrazně podpořit manželství před nesezdanými dvojicemi, k mému údivu tak ovšem nečiní. A teď si můžeme klást otázku, zda je důvodem jeho liknavost, nezájem politiků, nulový zájem lobbistických skupin anebo obava z diskriminace či něco docela jiného. Stát je tak partner poněkud nesolidní, neboť sice cosi zavedl a zřídil nástroje k právní kontrole, ale pak rezignoval na snahu vychovávat, podporovat, motivovat či upřednostnit dvojice, aby do manželství vstupovaly. O nulové výchově k rodičovství, manželství, mateřství a odpovědnosti ve školách pak ani nemluvě.

Jak by a co by stát naopak mohl konat, činit, páchat a podporovat? Nástroje jsou mnoho let známé a mnohé státy (socialistické, ale i jiné) je už úspěšně vyzkoušely. Příkladem mohou být bezúročné či minimálně úročené novomanželské a manželské půjčky, daňové zvýhodnění, státní byty pro manželské páry či jiná cíleně zaměřená sociální podpora. Namísto podpory manželství a rodiny se ovšem naše blahorodí v posledních letech zaměřuje výlučně na podporu dětí, které subvencuje stejným způsobem, lhostejno, zda se děťátko narodí ženě singles, nesezdané dvojici, náhradní mamince či manželskému páru. Zastánci zákazu diskriminace nejspíš jásají a slaví, tato politika však v reálu ničemu nepřispívá. Dětí se stejně nerodí více než dřív a za maličký přírůstek obyvatelstva mohou spíš cizinci a jiné národnosti, které k nám přišly v posledních letech. Manželství jako instituci tak nejspíš zvoní umíráček. Že do něj vůbec ještě menší polovina mladých vstupuje, znamená, že tak činí spíše státu a právu navzdory, a nikoliv proto, že by se jím cítila podporována. A tak se tě, milý státe, ptám: koho jsi skutečně chtěl podpořit, k jakému cíli směřuješ a v čem vlastně vidíš naši i svou světlou budoucnost?

Psáno pro Ústav práva a právní vědy, o. p. s. (zveřejněno na blogu 12. 2. 2018)

12. 2. 2018

Střídavá péče jako ideál i hrob

Časopis Týden požádal prezidentku Unie rodinných advokátů Danielu Kovářovou o rozhovor k článku o problematice střídavé péče. Otázky i odpovědi zveřejňujeme v plném znění:

1)     Mnohé ženy si po rozvodu stěžují na necitlivá rozhodnutí soudců, které svěřují děti do střídavé péče. Nakonec to nejvíce odnese právě dcera, nebo syn například výrazně zhoršenými známkami ve škole, někdy i depresemi. Co říkáte na tuto kritiku?

Opatrovnických soudců je několik stovek a většina se snaží rozhodnout nejlépe, jak to je jenom možné. Bohužel v některých případech je dobré rozhodnutí nemožné. Kritizovat opatrovnické soudce je alibistické. Jako kdyby soudci mohli za to, že se rodiče nedokážou dohodnout. Naopak někteří rodiče nechápou, že východisko rodinných sporů nelze řešit právem a nelze hledat ani najít u soudní cestou. Společnost rezignovala na jiné nástroje rodinné domluvy a spoléhá se na právo, které je bezzubé. Spolupráce druhého rodiče se totiž rozsudkem vyřešit či nahradit nedá. Pokud soudní rozhodnutí nefunguje a jeho realizací trpí dítě, kladu otázku, zda je správné vinit za ně opatrovnické soudce. Za to, že dítě trpí a vztahy nefungují, vždy mohou rodiče. Jen výjimečně jeden z nich, v naprosté většině případů oba. A chtějí-li tuto tragédii změnit, pak to za ně neudělá soud ani advokát, ale právě a jen oni dva.


2)     Jaký je váš názor na střídavou péči? Nenařizují ji soudy až příliš často?

Pominu důvody, které vedly ke vzniku střídavé péče v zahraničí. U nás je skvělým systémem a může dobře fungovat ke spokojenosti všech za splnění následujících podmínek: pokud spolu rodiče velmi dobře vycházejí, dítě chodí do jedné školy, má stále stejně koníčky a mimoškolní aktivity a navštěvuje jediného dětského lékaře. Ideální je, když rodiče od sebe bydlí v dochozí vzdálenosti, aby si dítě k druhému rodiči mohlo dojít pro zapomenutého plyšáka nebo učebnici. Ve všech ostatních případech je střídavá výchova špatně a dítě na ni doplatí. Rodič, který trvá na střídavé péči, ačkoliv některé z výše uvedených parametrů nedokáže zajistit, má sice plnou pusu vzletných slov o zájmu dítěte, ale je sobec a myslí jen na sebe. Pokud bydlí 200 km daleko, pak střídavou péči prostě nemůže požadovat. A pokud je skutečně osou jeho života dítě, jak obvykle před soudem tvrdí, má se přestěhovat do stejné ulice, v jaké bydlí druhý rodič.
Jinak k odpovědi na Vaši otázku: nemáte pravdu, dnes soudy střídavou péči nařizují takřka jen tehdy, když v době soudního rozhodování reálně probíhá. Doba, kdy tak soudy činily násilně a bez rozmyslu, je dávno za námi. Před sedmi lety vznikl SROS - Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, a od té doby se v něm převážná část opatrovnických soudců sdružuje, vzdělává se, vyměňuje si zkušenosti a také pohled Ústavního soudu i obecných soudů na tuto problematiku se zásadně posunul. Nutno dodat ještě něco, co se v podobných debatách opomíjí: Od roku 2014 platí nový občanský zákoník, který měl zásadní vliv na soudní rozhodování. Můžeme jej kritizovat, můžeme s ním nesouhlasit, ale řečeno s klasikem - to je to jediné, co proti tomu můžeme dělat: prostě platí. Dnes máme rodičovskou odpovědnost, která znamená, že žádný z rodičů nemůže rozhodovat o dítěti sám, lhostejno, v jakém typu péče dítě je podle soudního rozhodnutí nebo dohody rodičů. A tak matky, které si dítě uzurpují pro sebe nebo se odstěhují i s dítětem bez souhlasu otce, jednají protiprávně. Otec a matka se tak okamžikem početí vzájemně drží v patové situaci a podle toho by se obě strany měly chovat. Tedy nebojovat, nepodávat odvolání a stížnosti či terstní oznámení, ale vyjednávat, ustupovat, směňovat a smiřovat se. Reálně třetina otců o dítě nestojí a nechá matku, ať si rozhodne o dítěti sama, třetina rodičů je schopna se dohodnout a jen třetina se o podobu vztahu soudí. A jen minimum z oné poslední třetiny se soudí skutečně bojově a konfliktně, což pak vyústí ve stížnost k Ústavnímu soudu nebo v reportáže na prvních stránkách médií. Matky na střídavou péči žehrají, ale dnešní situaci si zavinily samy: chtěly, aby se otcové účastnili porodu, aby byli doma na rodičovské dovolené, aby pomáhali s péčí o děti. A ještě k tomu požadovali rovnoprávnost, a tak ji mají i v péči o dítě. Takže se dnešnímu stavu nemohou divit.


3)     Zásadní problém nastal v roce 2014 po nešťastně formulovaném a interpretovaném nálezu Ústavního soudu, který se postavil na stranu střídavé péče. Neměl podle vás Ústavní soud postupovat citlivěji?

S nálezy Ústavního soudu je stále stejný problém: soud rozhodne jednu konkrétní věc a obecné soudy i média z jediného rozhodnutí dovozují dalekosáhlé závěry, protože se naše právo pomalu transformuje do precedenčního systému. V jiném soudním případu však jiný senát Ústavního soudu může rozhodnout jinak. Podle mě je správné, že se judikatura i Ústavního soudu vyvíjí. Na příkladu střídavé péče je hezky vidět, že se Ústavní soud v posledních pěti letech přiklání k rozumnému výkladu, v němž je podstatná kvalita komunikace mezi rodiči více než právo jednoho či druhého rodiče na dítě. Dodávám vlastní komentář: některé případy možná nejsou spravedlivé pro tatínak nebo pro maminku, ale pokud jsou rodiče tak zabednění, že si vlastní urážlivostí a bojovností zavřou dveře ke kvalitní komunikaci, pak je to jejich chyba a škoda a musí pochopit, že žádný paragraf, soud ani soudní rozhodnutí na tom, co provedli, nedokáže nic změnit. Některé případy jsou skutečně neřešitelné. Pak by měla maminka pochopit, že jí nezbývá nic jiného než počkat, až dítě dospěje, a tatínek by měl dítě nechat být a založit rodinu s jinou ženou. Navíc jsme vše zkomplikovali právem dítěte na vlastní názor, což je další nesmysl, kterým ničíme dětskou duši ve vyhrocených sporech. Teoreticky právo dítěte vypadá jako skvělá novinka, v praxi bojovní rodiče manipulují dítětem, aby si vybralo právě je. A ve své zabedněnosti nejsou schopni pochopit, že své dítě vlastně vraždí. Cesta do pekel je i v této oblasti dlážděná dobrými úmysly. Považuji dnešní pojetí práva dítěte za obludný nástroj, který Rada Evropy poskytla rozhádaným rodičům, aby mohli dítě beztrestně utýrat. Zastánce lidských práv, kteří za participační právo dítěte kdysi bojovali a vtělili je do českých zákonů, by se měli za tento nesmysl do konce světa smažit v pekle.


4)     Bude se nově ustavené profesní sdružení Unie rodinných advokátů zabývat rovněž střídavou péčí? Jak konkrétně?

Naše Unie se bude zabývat všemi rodinně právními otázkami, tedy i střídavá péče je pro nás tématem velmi zajímavým, vedle výživného, vztahu mezi manžely a nesezdanými rodiči a postavením samotného dítěte. Vidíme, že řada rodičů žije v zajetí bludných představ, které rodinný advokát prostě musí hned na počátku zastupování korigovat. To je jeho úloha, a pokud advokát slepě poslechne zadání klienta (například chci vybojovat výlučnou nebo střídavou péči), pak je to advokát špatný. Chceme vychovávat advokáty, aby klientům na počátku soudního sporu vysvětlili, jak může soudní spor probíhat, co je řešitelné právem a na čem musí zapracovat sám klient. A podobně budeme vysvětlovat široké veřejnosti, že právo v rodině není samospasitelné. Někteří rodiče mají představu, že vztahy, které si sami zničili, dokáže advokát či soudce opravit jako vodovodní kohoutek. Ale tak rodinné právo nefunguje a nejvíc práce v rodinném sporu musí vykonat klient sám. Pokud to nepochopí, soudní spor ani sebedelší rozsudek to nezmění. Bude-li v rodinné věci pracovat jen advokát, bude se po mnoho měsíců slušně živit, ale klientovi nepomůže. Možná to někteří advokátní kolegové neuslyší rádi, ale o tomto závěru jsem po třech desítkách let v advokacii přesvědčena. Řadu let jsem klienty bojovně zastupovala, řadu let jsem na jejich přání vedla dlouholeté spory. Na konci sporu jsme třeba i zvítězili, ale klient měl v ruce jen cár papíru. Spolupráce a podpora druhého rodiče se totiž nedá vysoudit. A tak jsem se asi před dvěma lety rozhodla, že tímto způsobem už jako advokát postupovat nechci. Dnes klienty od vedení soudního sporu v rodinném právu spíše odrazuji.


5)     Byla problematika střídavé péče jedním z důvodů, proč Unie rodinných advokátů vznikla?

Unie rodinných advokátů vznikla z několika důvodů: rodinné právo není běžným typem soukromého práva, ale zvláštním právním odvětvím, které vyžaduje vedle právních znalostí i psychologii, vyjednávání, mediaci a zejména specializaci. Advokát, který se rodině nevěnuje, způsobí v rodinném sporu zmatek a svého klienta poškodí. Rodinný advokát nemůže bezhlavě kopat za svého klienta, protože jako amicus curiae (přítel soudu) má na mysli také zájem dítěte. Naše unie podporuje specializaci a neustálé vzdělávání advokátů a doufá, že Česká advokátní komora dříve či později podnikne kroky k formálnímu celoživotnímu vzdělávání a k podpoře oborové specializace. Rodinní advokáti bývali přehlíženi, slovutní kolegové z finančně výhodnějších oborů práva se na ně povyšovali, ačkoliv nic nezasáhne život člověka tolik, jako když mu nefungují rodinné vztahy. Rodina je přece nejdůležitější jednotka a entita a stát je hloupý, když ji aktivně nepodporuje. Posledním důvodem bylo volání samotných rodinných advokátů. Řadu let rodinné právo přednáším a od svých kolegů cítím obrovské volání po výměně zkušeností a setkávání. Koneckonců vznik unie tyto tendence jen potvrdil. Unie vznikla počátkem ledna letošního roku a od té doby zaznamenáváme neustálý příliv zájemců o členství. Dodám ještě, že našim hlavním cílem je ochrana tradičního pojetí rodiny. Zajisté může každý jednotlivec adoptovat dítě, jde ovšem o minoritní oblasti, které jsou médii uměle a zbytečně upřednostňovány. V naší pozornosti je naopak primárně klasická rodina (manželé a jejich děti), kterou chceme vyzdvihovat, chránit a podporovat. A stát a politici by měli činit totéž.


6)     Jaké hlavní cíle si vaše unie dala?

Unie bude vzdělávat své členy - rodinné advokáty, popularizovat mimosoudní řešení rodinných sporů, vyjadřovat se k legislativním návrhům v oblasti rodiny a zejména vysvětlovat veřejnosti, že řešit rodinné spory brutálním soudním řízením není moudré ani efektivní a pro stát velmi drahé a organizačně zatěžující. Do svých řad Unie rodinných advokátů ráda přijme nejen stejně orientované kolegy, ale i jiné odborníky (soudce, psychology, manželské poradce, mediátory apod.), kteří se profesně věnují rodině. Zájemci najdou všechny informace, stanovy, přihlášky, tiskové zprávy i stanoviska na webu Unie rodinných advokátů www.uracr.cz.



Děkujeme za rozhovor.

Daniely Kovářové se ptal Pavel Baroch, redaktor a vedoucí domácího oddělení

10. 2. 2018

ČAK o vzniku Unie rodinných advokátů

Česká advokátní komora přinesla dne 8, ledna 2018 o vzniku naší unie následující informaci:

Vznikl nový profesní spolek

Rodina je nejdůležitější socioekonomická jednotka, která ovlivňuje člověka od narození po celý život. Proto bychom měli rodinu všemi prostředky chránit a podporovat, nikoliv narušovat.

Z těchto důvodů a po vzoru Unie obhájců založilo před Vánocemi sedm advokátů (Marie Cilínková, Daniela Kovářová, Kryštof Janek, Anna Márová, Jiří Nykodým, Julie Šindelářová a Eva Vaňková) Unii rodinných advokátů (URA) jako profesní spolek, který je v těchto dnech zapisován do obchodního rejstříku. Cílem spolku je ochrana tradičního pojetí rodiny a výchova obecné i advokátní veřejnosti k mimosoudnímu řešení rodinných sporů.

Unie bude úzce spolupracovat s Českou advokátní komorou a s její nově ustavenou sekcí pro rodinné právo. Úlohu advokáta v rodinných a opatrovnických sporech považuje za nezastupitelnou, proto se chce zapojit i do debaty o nově se rodícím civilním soudním řádu. Za nezbytnou pak považuje specializaci advokátů, kteří se právem rodiny zabývají, a to nejen v odvětví rodinného práva, ale i v mediaci a v psychologii dětí i dospělých.

Unie si za svou první prezidentku zvolila známou pražskou advokátku, oceněnou titulem Právník roku 2016 za rodinné právo, Danielu Kovářovou. Viceprezidenty spolku se stali emeritní ústavní soudce Jiří Nykodým a mediátorka Anna Márová. Unie v brzké době spustí vlastní webové stránky a do svých řad již nyní vítá nové členy, kteří sdílejí stejný pohled na svět. Řádnými členy se mohou stát jen aktivní advokáti, stanovy nové unie však umožňují i oborové členství osobností, jež se profesně zabývají rodinou.

Bližší informace, přihlášku i stanovy lze získat u Daniely Kovářové na tel. č. 602 414 550 nebo na e-mailové adrese: kovarova@akkovarova.cz. Unie rodinných advokátů bude pro své členy pořádat workshopy, školení, diskusní setkání a pro veřejnost bude komentovat aktuální otázky a soudní judikaturu.

Unie rodinných advokátů se také těší na spolupráci s Unií obhájců ČR a s podobně zaměřeným soudcovským Spolkem rodinně právních a opatrovnických soudců. Nejbližší veřejně přístupnou aktivitou nové unie bude workshop Rodina a její právní problémy, který ve spolupráci s Českou advokátní komorou a Stálou konferencí českého práva proběhne 19. dubna 2018.

Bližší podrobnosti zde: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=18254

15. 1. 2018

Unii jsme museli založit právě v této době

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor serveru Česká justice - o vzniku unie, o právech otců, o rodinných sporech, o občanském zákoníku a o věcném záměru nového civilního soudního řádu.

Rodinný advokát má podle exministryně spravedlnosti Daniely Kovářové spory zklidňovat, nikoliv akcelerovat. I proto známá právnička založila Unii rodinných advokátů. Ta chce rodičům pomáhat spory řešit zejména mimosoudní cestou a podporovat tradiční pojetí rodiny. Střídavá péče je podle ní modelem vhodným jen ve velmi úzkém okruhu případů.


Před nedávnem představil ministr spravedlnosti věcný záměr nového civilního soudního řádu, v němž počítá s povinným advokátním zastoupením. Jak se na tento nápad díváte?
Advokátní proces dlouhodobě podporuji, i když si nejsem jista, zda by současné dva procesní předpisy (občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních) měly být rozšířeny o několik norem dalších, mj. o zvláštní zákon o doručování. Špatným příkladem nehodným následování je platný občanský zákoník, který stovkami paragrafů nahradil poměrně úsporný zákon o rodině. Po čtyřech letech účinnosti už se dá konstatovat, že v rodinném právu žádné nebe na zemi nepřinesl, naopak zákaz diskriminace a postupné liberalizační tendence vedou k tomu, že při výchově dítěte je možné a dovolené cokoliv a děťátko se často ocitá na nekonečném skautském táboře, pendluje s batohem na zádech od jednoho rodiče ke druhému, v lepším případě se stále přizpůsobuje a v horším kolabuje, nechá se rodiči uplácet nebo je naopak svými rozmary vydírá. Možná bychom měli spíš uvažovat o návratu ke staré dobré úpravě, která bez velkých řečí (a přiznejme, že také bez zbytnělých práv tatínků, jež mnoho dobrého žádné straně nepřinesla) fungovala. Vinou Úmluvy o právech dítěte zkřížené s právem nezletilce vyslovit se ke každé prkotině dnes vyrůstá generace rozmazlenců, které se rodiče bojí i jen okřiknout. Že sám život není procházka růžovou zahradou, jako kdyby právo nebralo na zřetel.

Chápu to tedy správně, že jste odpůrkyní střídavé péče?
Nikoliv, střídavá péče je skvělý institut pro výborně spolupracující a kamarádské rodiče, kteří bydlí v bytech vzdálených od sebe v dochozí vzdálenosti, tedy nejlépe na opačném konci ulice či vsi. V ostatních případech, zejména pokud spolu rodiče nekomunikují či se odstěhují někam daleko, působí dítěti utrpení a ono pak z rodičovské péče odchází tak brzy, jak to jen je možné (na internát, na vysokou školu nebo k jiným lidem). Pro dítě bývala určitě lepší dávno minulá praxe, kdy bylo dítě svěřeno matce, jež o něm výlučně rozhodovala, a s tatínkem se děťátko vůbec nevídalo. Tento prastarý model svědčil dítěti určitě lépe než dnešní rozhádané dvojice, které za pomoci soudu řeší každou prkotinu, která se jejich dítěte týká.
Než se na mě otcové slétnou jako supi za právě vyslovená slova, dodám jednu radu právě pro ně: Dnes už tatínek nemusí bojovat za střídavou péči, naopak tento institut se pomalu stává spíše reliktem doby minulé. Dnes si totiž lze bez problémů vysoudit tzv. rozšířený styk (pátek-neděle v jednom týdnu a středa či čtvrtek ve druhém týdnu plus polovinu velkých letních prázdnin a ob rok všechny ostatní svátky a dny volna). To znamená, že bez požadavku střídavé péče má tatínek v péči děti 45 % času a maminka 55 % času, což se oné proklínané střídavé péči takřka vyrovná. I v těchto případech platí, že funguje jen tehdy, pokud spolu rodiče vycházejí. Moudrý rodič tedy usiluje o to, aby se po rozpadu vztahu stal kamarádem svého expartnera. Ve všech ostatních případech to bohužel odskáče dítě.

Unie rodinných advokátů podle své první tiskové zprávy podporuje tradiční pojetí rodiny, které představují manželé a jejich děti. Ale dnes už více než polovina společnosti žije nesezdaně a každé druhé dítě se narodí mimo manželství. Chcete tedy současný stav zvrátit nebo změnit, aby byly nemanželské děti opět diskriminovány?

To jsou ty dnešní prapodivné paradoxy. Všichni považujeme rodinu za veledůležitou, každého z nás přece vytvářela a formovala, a přesto kolem sebe nevidím žádnou stranu, jež by se jí nějak aktivně zastávala, ani snahy její situaci zlepšit, ba dokonce ani obhajovat. Právě naopak – halasně podporujeme právo ženy pořídit si dítě bez partnera, nutíme podniky do zkrácených úvazků, ačkoliv o ně ani samy ženy nestojí, popoháníme matky, aby se brzy vracely z rodičovské dovolené, či uměle cpeme na jejich místa muže, první strany novin zaplňujeme diskusí o adopci dětí homosexuálními páry, ačkoliv jde o minoritu, jež by si zasloužila zařazení někam na poslední stránku kuriozit, podobně jako třetí či čtvrté pohlaví. Měli bychom naopak dobrá manželství oslavovat a psát o tom, jak zlepšit vzájemnou komunikaci, jak vyjít s druhým člověkem, jak s lidmi obecně lépe vycházet, jak se ovládat a pracovat na sobě, a ne jak se rychle rozvést nebo rozejít. Ať si každý žije podle svého, ale stát by měl podporovat jediné stabilní prostředí, které činí člověka šťastným a spokojeným, a to funkční rodinu, v níž se kumulují vztahy emocionální, sociální, psychologické i ekonomické.

Co nového by měla Unie do českého práva přinést?
Rodinné právo, či spíše právo rodiny považuji za nejdůležitější odvětví práva, protože se dotýká každého člověka a provází ho po celý jeho život. Pokud rodina funguje, na právo nikdo ani pomyslí a studenta právnické fakulty nenapadne, že by se mu měl věnovat. Řada slovutných kolegů rodinným právem opovrhuje, ale mě desítky let v advokacii přesvědčily, že nic neničí mezilidské vztahy a duši člověka více, než když zažívá konflikty v rodině. Proto jsem nápad na vznik unie nosila dlouho v hlavě. Unie rodinných advokátů bude hájit tradiční rodinu a vysvětlovat odborné i široké veřejnosti, že rodinné konflikty má řešit mimosoudními prostředky, nikoliv za pomoci soudů a práva.

To je ovšem udivující postoj u advokáta, kterého přece právo a soudy živí. Vždyť přece advokát by měl hájit svého klienta za každé situace a až do roztrhání těla.
Léta jsem právo používala a aktivně v rodinných sporech skutečně zájmy svých klientů hájila, ale v posledních letech jsem pochopila, že soudní spory v rodinných věcech klientům štěstí nepřinesou. Na rozdíl od jiných typů sporů jsou pro ně velmi často emocionálně vysilující a po mnoha náročných letech se dočkají pouze soudního rozhodnutí, nikoliv zklidnění či zlepšení vzájemných vztahů. Proto dobrý rodinný advokát nikdy svého klienta neštve proti druhé straně, neprovokuje ho, neodmítá dohodu a nekomplikuje vyjednávání. Právě naopak – nejlepší rodinní advokáti jsou neformální mediátoři, kteří většinu potenciálních sporů urovnají mimosoudně. A takovým kolegům otevře naše unie své dveře dokořán, přesně pro ty je totiž určena.

Nepotřebuje advokát spíše zdlouhavý soudní spor, aby mu co nejdéle platil klient?
Takový advokát do Unie rodinných advokátů nepatří. Za mnou obvykle přicházejí klienti po několikaletém marném soudním boji o dítě, a teprve u mě se mnohdy doví informace, které měli vědět nebo jim jejich advokát měl říci na začátku: že totiž právo nedokáže vymoci zázraky, že není receptem na všechny rodinné spory a že hlavní úlohu při rodinném sporu nemá advokát a soud, ale klient sám. Advokát musí klientovi poskytnout nejenom právní poradenství, ale i výhled do budoucna, pravděpodobnostní odhad soudního postupu a v rodinných sporech zejména musí rodinný advokát korigovat mnohdy nesprávný úhel klientova pohledu a nesprávné očekávání. Eskalovaný spor velmi často nelibě odnese dítě a naše Unie zastává názor, že by advokát měl myslet nejenom na zájem klienta, ale i na osud celé rodiny a zájem nezletilých dětí.

Máte už další zájemce, kteří by se chtěli stát členy nově vzniklé Unie?
Okamžitě od vniku Unie rodinných advokátů jsme zaznamenali obrovský zájem o členství, a to přesto, že se našimi cíli a stanovami netajíme, naopak všude výše uvedené myšlenky publikujeme a zastáváme. Řadu let advokátům rodinné právo přednáším, a kamkoliv přijedu, vždy mezi posluchači najdu většinu podobně smýšlejících duší. Obrovský ohlas a zájem o členství mě utvrdil v tom, že nastal ten správný čas na vznik podobné platformy, v ní si advokáti mohou vyměňovat názory, rady a zkušenosti. S tím, co říkáte, však souvisí další úkol naší unie – totiž výchova a celoživotní vzdělávání. Budeme pro naše členy pořádat semináře a konference a propagovat nezbytnost specializace v našem oboru. Divila byste se, kolik zla natropí v opatrovnickém sporu neinformovaný advokát, který jinak zastupuje ve sporných věcech. Pro rodinného advokáta je specializace nezbytná a předpokládá nadstavbu z psychologie, mediace, vyjednávání i problematiky nezletilých dětí. Z tohoto důvodu naše stanovy umožňují zvláštní formu členství i soudcům, psychologům a dalším odborníkům, kteří se profesně zabývají rodinou. V dnešní právní hypertrofii je totiž iluzorní tvrdit, že je jeden člověk schopen se podrobně orientovat ve všech právních odvětvích, nebo že na sobě nemusí pracovat neustále. Koneckonců i nové vedení České advokátní komory celoživotní vzdělávání a specializaci podporuje.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde: Zbytnělá práva tatínků mnoho dobrého nepřinesla.

14. 1. 2018